Michaela

O Miloši Urbanovi si myslím, že je skvělým vypravěčem příběhů, ať už si vybere pro svůj příběh jakoukoliv formu vyprávění (u něj je opravdu různorodá), já tuhle jeho multižánrovost obdivuji. Přečetla jsem už spoustu jeho knížek, a přesto mě stále dokáže překvapit (a rovnou říkám, že v 9 z 10 případů, jsem nadšená). Navíc, i přes všechnu tu různorodost, mají všechny Urbanovy příběhy něco společného, jeho předností je naprosto ojedinělá atmosféra, kdo jeho knížky čte, tak ji pozná, z každého z příběhů na vás dýchne, poznáte ji, ať už se jedná o magickou přítomnost, nejistou budoucnost, nostalgickou minulost, nebo fantaskní bezčasí, ať už na vás dýchne poetika starých časů, nebo hororová tíseň, a nebo erotické chvění … prostě ji poznáte. U Michaely budete mít tentokrát co do činění s dost kontroverzním tématem, v ruce totiž máte eroticko-hororovou, trochu i detektivní, novelu (a co mě hodně zaujalo, taky trochu inspirovanou pohádkami), která navíc zpracovává biblické téma a ještě k tomu dost balancuje na hranici pokleslého žánru, čímž mám na mysli, že erotika místy sklouzává až k pornografii. Řekli byste, že toho je moc? A víte, že ne! Ono to fungovalo. Bavil mě styl vyprávění, kdy, navzdory tomu, že právě stojíte před branou dost zvrhlého kláštera, navíc před tou branou s vámi stoji nebezpečný zločinec, přesto příběh zní vyloženě pohádkově nevinně … „Popošel k suchému stromu, ohmatal kmen, nalezl větev a vytáhl se na ni. Uvelebil se, opřel se o kmen a zkusil se soustředit. Promnul si oči. Pohlédl do tmy nad horskou strání. Neuměl odhadnout, jak daleko světýlko může být. Houpalo se. Sláblo a sílilo. Ale bylo tam.“ A bavilo mě odkrývat děsivé tajemství, které zdi kláštera ukrývaly, skoro se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se pohádka změnila v erotické řádění, které ve své finální, nebo rovnou řekněme, vrcholné, apokalyptické scéně, přešlo v drsný, a na můj vkus dost krvavý, horor se spoustou obětí. V pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, tenhle příběh ale zas až tak pohádkový nebyl, boj dobra a zla, který tady budete sledovat, nemá totiž šťastný konec, on vlastně nemá vůbec žádný konec, a přesto nemůžu napsat, že je věčný, protože není, on totiž stojí a padá s člověkem, je v nás, a dokud tu budeme, bude tady taky, ale pak … šlus, konec, ámen! „,Vítej v domě Páně.' ,Jsem tedy v klášteře... Nebyl jsem si jist.' ,Přiveden s Boží pomocí, kde jinde bys měl být?'“ PS: Dejte si pozor na dveře! Nejenom, že vás uvádí do prostoru, do středu dění, ale často se za nimi skrývá NĚCO … co běh událostí pořádně zamíchá, a nebo přímo změní!

Totální slátánina! Ani horor, ani erotika. Hovadina.