Můj Bataclan

Koncertní kultura už zažila hodně temných kapitol. Ať už to jsou nehody v klubech, z nichž se dá vytřískat jeden z nejlepších riffů historie jako v případě Deep Purple, nebo jsou to tragická úmrtí jako v případě Dimebaga Darrella zastřeleného během koncertu Damageplan před zraky jeho bratra Paulieho atd. Mě se patrně nejvíc dotkl teroristický útok v pařížském klubu Bataclan (příčin, proč zrovna tento moment, bude patrně víc). Jako by to byl útok na vlastní podstatu, svatostánek, útok vyloženě osobní. A stalo se to, alespoň pro mě, natolik ikonickou událostí, že se tomu blíží snad jen pumový útok na koncert Ariany Grande v Manchesteru o dva roky později. A proto, když na mě během nákupu jiných knih vypadla nabídka tohoto zcela tenkého a nenápadného komiksového sešitku, byla volba naprosto jasná. A byla to volba naprosto - poněkud ironicky - masakrální. Nejsem komiksový typ, ale těch patnáct stran kreseb se mnou zatočilo jako dlouho nic, pokud v tomto smyslu vůbec něco. Ve chvíli, kdy jsem otočil černou stránku se slovy "Kiss the Devil.." odkazující (nejen) na skladbu Eagles of Death Metal, bylo mi fyzicky i duševně vyloženě špatně. A je do jisté míry při každém zpětném pomyšlení. Třes, zima a proud neuchopitelných myšlenek; zároveň vzduchoprázdno. Fred Dewilde si na nic nehraje, nesnaží se brnkat na city, popsat nebo vykreslit událost, vysvětlit nebo rozebrat. Ne. Ostatně bych řekl, že mu to prožité trauma a snaha mysli vytěsnit to čiré zlo ani nedovolily. Je to jeho osobní terapie se zážitkem, nečekejte žádný složitý sloh nebo hluboké myšlenky ve filozofických úvahách. Ne, ten text je textem někoho, kdo měl štěstí, dá-li se to tak nazvat. Přežil, "nic víc". Ta největší a nejvíc znepokojující síla kreseb je v tom, co v nich přímo zobrazeno není. Můj Bataclan mě zdrtil, požvýkal a naprosto pomačkaného vyhodil zpátky, ať si s tou sklizní činím, jak nejlépe umím. "Tady to máš, čtenáři, dělej si s tím, co chceš."

Silná osobní zpověď přeživšího z Bataclanu, který se snaží, po komiksovém převyprávění událostí, vyrovnat se s následky celého útoku. Nejistoty, strachy a výčitky jsou ve druhé polovině knihy podány formou osobních, jakoby deníkových, poznámek. Ač samotnou kresbu jsem neměl moc rád, její hrubost dobře podtrhovala události, avšak myslím si, že složitý psychický boj představený v čistě textové podobě je hlavní a nejpůsobivější část knihy.