Muzeum 2

Psychohra pokračuje. Když už náš hlavní vyšetřovatel tuší motiv, může se zaměřit o to víc na hledání vraha. A to i když jede na vlastní pěst. Vyšetřovatele-samotáře, co jede po vlastní ose, jsme už také mohli vidět mnohokrát už dříve, ale výhodou mangy je, že ta grafická stránka vás vyvaruje nudnějších pasáží a vy se tak v tom ději posouváte rychle kupředu. Není tu prostor pro nudné výplňové pasáže, které by děj zdržovaly. Aspoň teda ne v případě Muzea. Je to velmi svižné, nutí vás to číst dál a fandit hlavnímu hrdinovi, aby dokázal ochránit své nejbližší okolí. I když druhý díl bývá někdy v trilogii dílem výplňovým, tady to podle mne úplně neplatilo. Dějově o bylo zajímavé, někam se to posunulo a já se u toho nenudila.

Zatímco úvodní svazek se soustředil na brutální vraždy, dvojka mnohem víc proniká do psychologie hlavního detektiva Hisašiho, kterýžto začíná být čtenáři konečně trochu sympatický. Hra, kterou s ním „Žabák“ rozehrál pořád není úplně jasná, ovšem dočkáme se i nějaké té vynalézavé dedukce, jež nás utvrdí v tom, že hrdina je na správném místě. Naneštěstí zabiják není žádná inteligenční nula, takže zápas s ním je jako boj s větrnými mlýny. Ovšem na to, jak první kniha byla nabitá zvraty, pokračování na tempu značně ubralo, čtenář má tak možnost se trochu stabilizovat v situaci a rozhodnout se, čí motivace jsou konstruktivnější. Ono to čím dál víc skutečně připomíná Sedmičku Davida Finchera, až se začínám bát, že i finální vyznění bude příbuzné, třebaže ubírající se maličko jiným směrem. Závěrečný bonus v podobě příběhu Žena a vrah, autorova raného dílka z roku 2009, mile překvapil syrovou atmosférou i působivým vyzněním, až Rjósuke Tomoe získává v mých očích čím dál, tím víc na významu.