Bavila jsem se. Kniha mě nalákala povedenou obálkou, evokující plakáty z padesátých let 20. století, anotace zněla zajímavě. Text je rozhodně čtivý a už první kapitola vtáhla do svižného děje. Ohledně toho nesouhlasím s názorem, že pasáže Zinina deníku děj zpomalovaly. Naopak. Byly nutné pro vykreslení prostředí, doby, i pro budování napětí. Dávkovány byly velice příjemně. Fungují jako organická a potřebná součást povedeného díla. Největší plus pro mě představovaly postavy a humor. Všichni tři hlavní hrdinové se vyprofilovali rychle a barvitě. Se Zinou jsem v mnoha ohledech nemohla souhlasit, přesto jsem ji chápala a rozhodně bych ji brala jako kámošku. Ohledně Davida nedokážu posoudit, zda takto uvažuje muž, protože mi připadl báječně racionální a sebekritický. Ovšem na pozici literární postavy si vedl výtečně. A Vitališ? Jakmile jsem jeho jméno viděla napsané, v uších mi zazněl pisklavý hlásek, který ho vyslovuje – už nevím, v jakém filmu. Charismatický starosvětský elegán, který se dokáže postavit i mocným, nerudným bohům. Záporácký/kladný plukovník patřil přesně mezi nejednoznačné, charismatické postavy vyloženě k sežrání. Nebo napřesdržku. A humor? Ne, nejednalo se o výbuchy smíchu a utírání kanoucích slz, spíš o lehký nadhled a ironii, které k příběhu podstatně lépe seděly a moc dobře působily. Další bod k dobru přičítám za nesmírně originální pojetí rádoby cestování časem, neboli za samotné prostředí Mýtoversa. Autorka ví minimálně o padesátých letech hodně, ale i kdyby se v nějakém detailu spletla, tahle koncepce jí kryje záda a čtenáři umožňuje užít si knihu bez případných jehliček podezření na nepřesnosti. Je to Mýtoversum, přece. Bohužel mám i dvě výhrady. Ta první se týká samotného vyšetřování případu, které probíhalo hodně skrytě na pozadí. Je jasné, že v tomto prvním díle šlo především o seznámení s originálním světem, taky to byla zábava, to rozhodně, ale konečný výsledek Vitališova úsilí byl nanicovatý a nejvíc se přibližoval stručným zápiskům z vyšetřování. Mimochodem ty mi nakonec byly v této linii nejvíce nápomocné. Ovšem druhá výtka je závažnější – množství bohů na stroji. Jak lze určit při průchodech trhlinami cíl? Pokud to nelze, byl celý démonův plán na vodě. Pokud to lze, tak proč se všichni motali v těch padesátkách? Celý jeho plán vlastně spočíval v čem? Zajistit nějaký tajný sklad zbraní zrovna v období nejtěžší totality? Vážně? Nebo o co šlo? Jak je možné, že David po průchodu hned narazil na Zinu? A tak dál. Nebudu se v tom šťourat, protože čím víc o tom přemýšlím, tím víc náhod vylézá z kanálu. Takže jako zábavné a mírně poučné počtení vřele doporučuju, jako detektivka hodně slabé. Ale přesto s nadějí vyhlížím další díl, protože bez Vitališe a Davida jsou mé dny nudné.

3,5* Česká spisovateľka Martina Eretová debutovala vo veľkom štýle. Teda prvým dielom série s názvom Mýtoversum, čo je vlastne názov akéhosi prepojeného vesmíru pozostávajúceho z rôznych svetov. Z toho nášho, pôvodného, sa v akomkoľvek okamihu môže odštiepiť odtlačok. Na jeho základe potom vznikne miesto, kde už naveky funguje jediná historická doba. V podstate ako časová slučka, no bez nutnosti opakovania toho istého okamihu. Takýto priestor sa nazýva aj mýtoverzum a rovnakým termínom, len s veľkým začiatočným písmenom, sa označuje aj ich súbor. Odkazy rôznych dôb však nefungujú úplne samostatne. Podľa jednej teórie sa pôvodný svet a jeho „odnože“ občas stretávajú, čo dané mýtoverzum ovplyvňuje. Niektoré epochy teda nie sú také, ako nás učia na hodinách dejepisu. Ide o zaujímavú výhodu, ktorá napríklad búra jazykové bariéry a tiež vytvára priestor pre fantáziu. Autorka má totiž voľnosť pozmeniť v daných svetoch niektoré atribúty tak, ako jej to vyhovuje. Čitateľ sa o tomto všetkom dozvedá postupom čítania spoločne s postavami. Udalosti odštartuje zmiznutie novinárky Ziny. Úvod knihy je teda pomerne svižný a dôrazný. Udáva tempo minimálne prvým kapitolám. Atmosféru očakávania niečoho hrozného umocňujú aj pridané správy agenta z terénu. O tom, že sa čosi deje, niečo potenciálne nebezpečné. K tomu sa pridá aj tvrdenie, že jedno z mýtoverz je potrebné zachrániť. Tým vyvoleným by sa mal stať kriminalista David. Akosi mimochodom poverený aj pátraním po Zine. Netrvá dlho a postavy sa ocitnú na tom istom mieste. Vo svete zrkadliacom päťdesiate roky minulého storočia. Ide o drsné časy a prvé okamihy aktérov v tomto prostredí sú prinajmenšom napínavé. Čoskoro im dokonca ide o život a zdá sa, že svižné tempo by mohlo pretrvať. Bohužiaľ, opak je pravdou. Časť knihy venovanú exkurzu do nedávnej sivej minulosti Eretová obetovala budovaniu charakterov zúčastnených. Tí sa zamýšľajú, uvažujú, vysvetľujú, filozofujú a celkovo akoby potrebovali až nutkavo pripomínať to isté. Zápletka je zatlačená do úzadia. Čitateľ desiatky strán vyslovene čaká, či ide o ticho pred búrkou. Zabávať sa môže zatiaľ občasnými humorne vyznievajúcimi výrokmi a okamihmi. No ani scéna, keď americkí agenti rozhadzujú pásavky zemiakové v snahe zničiť budúcu úrodu, nedokáže zachrániť stagnujúci dej. Zlomový okamih nastáva neskôr, keď postavy musia veľkolepo uniknúť. Napriek tomu to ale pôsobí tak, že dlhá zastávka v minulom režime vlastne ničomu neslúžila. Neobohatila zápletku a charaktery postáv tiež ostali výraznejšie nezmenené. Je možné, že autorka sa snažila povedať len toľko, že krízové situácie z nás robia oportunistov. Ak je to tak, podarilo sa. Záverečná časť venovaná návšteve predkresťanskej slovanskej divočiny je opäť dynamická. Svižná, akčná a napínavá. Protagonisti prechádzajú z jednej krízy do druhej. V týchto vyhrotených situáciách akoby Eretová potvrdzovala ich úlohy. Zina je ako otravná hrdinka z tínedžerskej literatúry, ktorá všetko vie najlepšie. David je typický pešiak, ktorý je väčšinou ticho a občas prekvapí rýchlym úsudkom. Hermann je záhadný a jeho tajnosti majú tajnosti. No a Běs, to je skrátka mytologická kreatúra so všetkým, čo k tomu patrí. Román Případ ambiciózního démona funguje ako úvod. Obsiahly, no zároveň nie je zbytočne prepchatý informáciami. Takisto dostatočne predstaví aj postavy. Tie sú rôznorodé, takže každý čitateľ má možnosť nájsť si svojho obľúbenca. Všetky prvky pomerne dobre spája aj Eretovej vypísaný štýl a hra s jazykom. Celkový dojem tak kazí len nevyvážené tempo, v dôsledku čoho prachom zapadla aj ústredná zápletka.