Narušení

Upřímně - jak píše dole Luque17 - kniha jistě působí. Zároveň, ale i hodně "prázdně". Nevím kolik autorce bylo, případě nakolik měla odstup či nadhled. Jak se podařila léčba? Ale je to tak trochu dětské či terapeutické? Z druhé strany myslím, že i pro dnešní náctileté (když si uvědomí, že jde o 'zlatá šedesátá' v Americe) styl autorky může mít smysl. Snad už je psychiatrie o víc kroků dál než toto . . . byla jsem nedávno na festivalu Mezi ploty a přednášky i divadla na mě udělaly velmi dobrý dojem. . . Ovšem to, co píše Lidunka1 asi taky zůstane pravdou na věky: "psychiatr se někdy od pacienta liší jen tím, že má klíče . . ." Vlastně je hodně dobrá zpráva, že kniha zestárla až k nečtivosti!! 1/2

Styl psaní mně vůbec nesedl, zvláštně napsáno, z obsahového hlediska taky slabé a neodborné. O narušených vychází mnohem lepší a objektivnější knížky. Dg. moc neodpovídaly tomu, jak se pacient chová, například jedna z diagnóz Suzzan, těžká deprese, při té nemocný často ani není schopen vstát z postele nebo si vyčistí zuby a je z toho tak vyčerpaný, že si jde zase hned lehnout z toho strašného vysílení jednou činností, nic ho nezajímá, třeba ani nemluví, je těžkopádný atd. Pacientka se tu normálně bavila s druhými, byla celkem činorodá, poměrně energická a prakticky pořád něco podniká, to při velmi těžké depresi asi těžko. Lékařský personál že byl odosobněný? Vždyť je tam obskakovali, asi tři sestry snad na dvě pacientky na oddělení (knihu už nemám, ale vím, že mě zaskočil ten nepoměr)! Ať je ráda, že se neléčila v ČR ( otřesná kamarádova zkušenost, který se vrátil z psychiatrie se zlomenou rukou a z té traumatické zkušenosti se vzpamatovával ještě hodně dlouho). Celé nedostatečné a zkreslené.