Nebe nad berlínem / Podzemní blues / Zdeněk Adamec

„Ano! Cítit vzduch... Chutnat vodu... A lhát... Jako když tiskne! Dotýkat se jejich vlasů... Na co ještě čekáš?“ Důvodem, proč jsem po knížce sáhnul, byla hned první ze tří her. Nebe nad Berlínem je totiž možná vůbec můj nejoblíbenější film a já jsem byl zvědavý, jak na mě budou působit Handkeho slova odstřižena od Wendersovy vizuality. Jenže ono to takhle vůbec nefungovalo! Všechny dialogy jsem vnímal jako vzpomínku na film, „černobíle“, vlastní fantazie nad mojí obrazotvorností nedokázala převzít kontrolu! A to i v místech, kde se původní hra a scénář lišily: takže jsem v postavě moderátorky stejně viděl Petera Falka a v anonymním tanečním sále mi koncertoval Nick Cave. :-) Bylo to každopádně působivé setkání. Vznešená poetika Handkeho slov je křehká, ale nepodbízivá, a jaksi postavená oběma nohama na zem. Jím vyzdvihované lidství je neoddělitelné od lidské tělesnosti a zranitelnosti – andělé nám totiž nezávidí naše duchovní výšiny, ale naši schopnost dotknout se druhého člověka v okamžicích jeho štěstí i bolesti. S Podzemním blues jsem se také nesetkal poprvé, šel jsem se před lety na tuhle hru podívat v provedení divadla Komedie, abych zjistil, jestli si nenajdu cestu k herectví Bolka Polívky na prostoru komorní scény (nenašel). A také teď při čtení mi to celé přišlo prostě příliš monotónní a nudné. Misantropický vypravěč sice odhaluje lidskou ošklivost a konfrontuje s ní své spolucestující, ale tím jen sotva může překvapit. Protože o chybách a slabostech lidí kolem nás přece víme. Protože lidi kolem nás přece nemáme rádi proto, že jsou dokonalí, ale máme je rádi právě v jejich nedokonalosti. Můj zájem tak výrazněji upoutal až závěr hry, který přesvědčivě ukázal, že za neschopností snášet druhé a žít s nimi v souladu často bývají vlastní potlačená a nereflektovaná zranění. Téma upálení Zdeňka Adamce mě v době, kdy jsem se o něm dozvěděl, uvedlo do značného neklidu. Rozpor s tím, jak je vnímán Jan Palach a jak Zdeněk Adamec se mi zdál obrovský. Má oběť vlastního života vyšší hodnotu, když se „trefí“ do společenské nálady? Díváme se s obdivem na člověka, který položí svůj život za své postoje nebo na člověka, který položí život za naše postoje? Handkeho hra se mi nejprve zdála se svojí „havlovskou“ absurdností dialogů znevažující. Říkal jsem si, že památka zmařeného lidského života by neměla sloužit k divadelní exhibici. Ale s postupem času, jak jsem sledoval neschopnost postav vyslovit cokoli smysluplného k téhle demonstrativní sebevraždě ... nevím, jestli to byl autorský záměr, ale já jsem měl pocit, že tento způsob interpretace neinterpretovatelného je vlastně správný. A snad i jediný možný.

TrojHandke jde trochu mimo. I ono Spílání publiku mělo někdy všelijaké pasáže ničeho, ale byli to spíše mikro momenty. Zde jsme v plné polní. Příběh, zápletka. A nic. Tři hry případně povídka není narací žádná hitparáda, což svědčilo i o mém zájmu o slavné dílo. Třetí příběh sice Česko a Praha, takže cením, ale moc kladů na tom jinak nalézt nejde. Za mě prostě mimo.