Nezkoušej na mě zapomenout

„Ráno bylo jedním z těch, kdy víte, že nejpozději za dvě hodiny přijde armagedon, a tak už máte dopředu blbou náladu“. Nezkoušej na mě zapomenout! Ani v Pekle! Další ze série knih pana Heteši opět nezklamala. Sice tu není tolik srandy, jako v některých předcházejících příbězích, ale je to další pecka. A musím uznat, že i brutálnější. Smrt v tomto příběhu je opravdu krutá a asi není pro všechny čtenáře. Navíc tu umírá i dost zvířat. A tím nemyslím jen lidi. Krvavé a bolestné vraždy jsou tu skoro na denním pořádku. Jedná se vlastně o detektivní sci-fi nářez z nedaleké budoucnosti. Malá ochutnávka: „S ničím podobným jsem se ještě nesetkal. Možná by stálo za to zjistit, jestli tu nemáme zbrusu nový krysí spolek. … Ale spíš než na drogový gangy bych hádal na gangy magický. Černý svíčky, kresba křídou na podlaze... Nepřipadá mi to jako válka o teritoria drogové distribuce. Spíš to vypadá na bitvu o teritoria astrálních entit.“ ...Co to je? Vyvalil na mě oči Steward. „Démoni, andělé, víly a čerti“ ...Běž do prdele, Chrisi. I zde můžeme očekávat vtipné situace s Jackem Danielsem, sem tam nějakou tu camelku a spousty krve. Dokonce je tu i jistý nádech mimozemšťanů. Nebudu to však rozvádět, mohl by to býti spoiler. Opět jsem se bavil, smál, a příběh s hlavním hrdinou doslova prožíval. Několik krásně vypointovaných kapitol a i konec je miloučký. Nebudu se rozhodovat, tady je to jednoznačně deset půlek žlutých Hetešovo motýlků. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ ) Citát: Nevěřím na démony. Do prdele, co s tím?

Prvé stretnutie s dielom Petra Heteši dopadlo tak nejak neutrálno-priemerne. Postava chlastajúceho, všetko vediaceho a takmer neomylného, rokmi poznačeného a teda pomerne letitého pardála (napriek všetkým negatívam pôsobí na opačné pohlavie ako magnet na železo), to všetko sú ingrediencie drsného detektíva majúceho slabosť pre ženy (zvlášť novinárky), pripaľujúceho si jedno žváro od druhého - tak takáto hlavná postava tu bola už pred sto rokmi a je to obohraná platňa. Vzhľadom na vek autora je jasné, že sa mu noir štýl nevyhol (ani mne) a poznačil ho - v dobrom aj v zlom so všetkým, čo k tomuto štýlu patrí. V príbehu nie je nič prekvapivé, nie je tam jediný zvrat, ktorý by vyvolal aspoň nadvihnutie obočia, prípadne mimovoľne utrúsené "no páni", ale príjemne sa to číta a to je Hetešova najväčšia devíza - vie aj fádne a stokrát obohrané námety príťažlivo nielen napísať, ale aj opísať, sem-tam mierne nechutne. Už viackrát sa mi stalo, že po prvom nevydarenom čitateľskom rande som nadviazal pevný a pomerne nekritický vzťah s dielom jeho/jej autora/ky a práve vďaka výbornej "čítavosti" siahnem aj po inej Hetešovej knihe.