Novičok nebo kulka

Perfektní. Kdo tápe v informacích o pozadí událostí posledních let, objeví spoustu souvislostí.

Když jsem nedávno poslouchal audioverzi knihy, říkal jsem si, jak užitečnou práci Ondřej Kundra udělal a jak je dobře, že má zázemí tištěného média, kde takovou práci dělat mohl – a myslel jsem nejen na názorovou svobodu a nezávislost, ale možná ještě víc i na trpělivost s typem žurnalistiky, který vyžaduje moře času a nákladů bez jistoty odpovídajícího výsledku. A jaká je škoda, že jsme jako společnost varováním nenaslouchali víc, ale že už je to teď trochu jedno, protože momentální geopolitická situace je taková, že už není nutné složitě odhalovat, že současné Putinovo Rusko je náš nepřítel, že už je teď zřetelně otevřený nepřítel a že to není možné nevidět. Mise splněna, říkal jsem si. No ... ale zrovna v den, kdy jsem doposlouchal poslední kapitolu, byla v Praze demonstrace organizovaná proputinovskými silami, s velmi četnou návštěvností. A došlo mi, k mému překvapení, smutku a zklamání (přestože mám za dobu svého spolužití se svým národem už dost zkušeností, stejně jsem pokaždé znovu překvapen, rozesmutněn a zklamán tím, jak jsme snadno manipulovatelní, a jak nerozlišujeme a nehledáme pravdu), že tenhle boj pana Kundry a celého Respektu (a dalších!) neskončí nikdy, že tady bude stále potřeba se rvát s větrnými mlýny dezinformací a placené propagandy, které zásahy nepřátel budou zlehčovat a popírat. Zdá se, že ten boj přesvědčí jen přesvědčené, a tak je marný jako házení hrachu na zeď, ale ... já si nemůžu pomoct, asi jsem nenapravitelně naivní, ale já prostě věřím v pomalou sílu pravdy a že nakonec věci dobře dopadnou. A vnímám důležitou roli nezávislých médií v téhle snaze a cítím potřebu tu snahu podporovat: také proto každý rok prodlužuji předplatné Respektu, i když vinou různých okolností zdaleka nestíhám číst všechno a řadu čísel dokonce ani nevybalím z igelitu...