Objektivní nález Moje nejtěžší mise

Tomáš Šebek mi vždy přišel jako zajímavý týpek, a v minulosti jsem četl pár jeho knih, který byly čtivé a vypovídající. Takže když se mi do rukou dostala tahle jeho zpověď, těšil jsem se na ní. Chvílemi "odsejpala", ale chvílemi mi její čtení celkem "drhlo". A poslední třetinu jsem dočetl, jen, abych knihu dočetl... Když to třeba porovnám s pro mě podobnou knihou fotografa Tomáše Třeštíka, tak tahle zcela jistě prohrává na plné čáře... Vím, že mi to nepřísluší hodnotit, a že je to jen autorova věc, ale moc se mi nezdála věta Šebka v jednom rozhovoru, že knihu psal pro děti (a pak v ní čtu, jak někde na posedu milence sahal pod kalhotky...) Pokud to bylo pro děti, mohl to dát přečíst jen dětem. Ačkoliv já bych tedy jako dítě (nehledě na věk) nechtěl číst takové intimnosti o svých rodičích... Na konci každé kapitoly je vždy malý odstavec, psaný oranžovým (nečitelným) písmem, který jsem četl asi u tří kapitol, a pak jsem jej cíleně přeskakoval, protože mi tam nějak nedával smysl a ani se mi nelíbila forma, kdy mi text přišel z první půlky okopírovaný, jen se změnou jména a pak pokaždé text začínal stylem: ,,...Tonda je politický,..."... Naopak cením tu upřímnost nesnažit se ještě lépe vylešťovat svůj mediální obraz, ale naopak ho uvést na pravou míru a ukázat ho i s oprýskaným rámem a škrábanci... Znovu bych knihu do ruky nevzal, a ani bych ji nikomu nedoporučil. Přijde mi, že ji mohl poslat své rodině a psycholožce, ale nedávat ji do světa... Není to kniha, jsou to zápisky, které v mých očích nedrží jako celek. Tomáš Šebek na mě vždy působil jako spokojený chlápek, ale po přečtení knihy mám pocit, že si toho naložil moc a naopak je spíše nešťastný... A až moc o sobě pochybuje, přitom zásluhy bezesporu má.

Tomáš Šebek, chirurg a autor úspěšných reportážních knih přichází s novinkou, ve které operuje sám sebe... Objektivní nález: Moje nejtěžší mise je autorovou nejosobnější knihou, ve které čtenářům poodkrývá své dětství, střípky své kariéry a hlavně velmi otevřeně mluví o svých rodičovských "fuckupech". Od Tomáše Šebka jsem nikdy předtím nic nečetla a tak jsem vlastně ani nevěděla, co od knihy čekat... Styl psaní je velmi přímý... Začetla jsem se od první strany a to hlavně díky tomu, jak moc mě pohltila autorova otevřenost a upřímnost. Mrazilo mě z jeho historek z dětství a oceňovala jeho sebereflexi. Nebylo to lehké čtení, musela jsem si ho dávkovat, s mnoha situacemi jsem se dokázala bohužel v jistém směru i ztotožnit a díky setkání s autorem už asi nemohu být plně objektivní. Ale doporučit knihu určitě mohu, sama ji budu letos na Vánoce nadělovat... a to nejen jednou.