Objektivní nález Moje nejtěžší mise

Autor a jeho knihy z humanitárních misí s Lékaři bez hranic patří mezi mé oblíbené. A na tuhle jeho autobiografickou zpověď jsem byla hodně zvědavá. Kniha obsahuje 30 kapitol a každá kapitola má 3 příběhy. Z dětství, z práce a jen tak ze života. Autor hned na začátku zmiňuje, že kniha je určená hlavně jeho dvěma starším, už dospělým dětem, kterým ledacos nestihl říct. A to mi tam trochu vadilo. Některé pasáže trochu na sílu, některé hodně osobní a intimní, ale na konci zase zmiňuje, že všichni rodinní příslušníci to četli ještě před vydáním a se vším souhlasili. Takže asi o.k. Některé příběhy se mi líbily víc některé míň. Nečetla jsem ty žluté odstavce, protože jsem na to špatně viděla a asi jim stejně nerozumím a ty pasáže pod tím žlutým odstavcem Děti tohle.... Poslání této knihy vidím v tom: Být k sobě upřímný, umět si přiznat svoje chyby. Přiznat si, že chybovat je lidské a ty chyby si nevyčítat, ale poučit se z nich. Přiznat si, že i naši předkové ( rodiče, prarodiče...) nějakou tu chybu udělali a my - vy se z ní můžeme poučit Zpočátku děti své rodiče milují, s přibývajícím věkem je soudí, někdy jim odpustí... Oscar Wilde

Tomáš Šebek mi vždy přišel jako zajímavý týpek, a v minulosti jsem četl pár jeho knih, který byly čtivé a vypovídající. Takže když se mi do rukou dostala tahle jeho zpověď, těšil jsem se na ní. Chvílemi "odsejpala", ale chvílemi mi její čtení celkem "drhlo". A poslední třetinu jsem dočetl, jen, abych knihu dočetl... Když to třeba porovnám s pro mě podobnou knihou fotografa Tomáše Třeštíka, tak tahle zcela jistě prohrává na plné čáře... Vím, že mi to nepřísluší hodnotit, a že je to jen autorova věc, ale moc se mi nezdála věta Šebka v jednom rozhovoru, že knihu psal pro děti (a pak v ní čtu, jak někde na posedu milence sahal pod kalhotky...) Pokud to bylo pro děti, mohl to dát přečíst jen dětem. Ačkoliv já bych tedy jako dítě (nehledě na věk) nechtěl číst takové intimnosti o svých rodičích... Na konci každé kapitoly je vždy malý odstavec, psaný oranžovým (nečitelným) písmem, který jsem četl asi u tří kapitol, a pak jsem jej cíleně přeskakoval, protože mi tam nějak nedával smysl a ani se mi nelíbila forma, kdy mi text přišel z první půlky okopírovaný, jen se změnou jména a pak pokaždé text začínal stylem: ,,...Tonda je politický,..."... Naopak cením tu upřímnost nesnažit se ještě lépe vylešťovat svůj mediální obraz, ale naopak ho uvést na pravou míru a ukázat ho i s oprýskaným rámem a škrábanci... Znovu bych knihu do ruky nevzal, a ani bych ji nikomu nedoporučil. Přijde mi, že ji mohl poslat své rodině a psycholožce, ale nedávat ji do světa... Není to kniha, jsou to zápisky, které v mých očích nedrží jako celek. Tomáš Šebek na mě vždy působil jako spokojený chlápek, ale po přečtení knihy mám pocit, že si toho naložil moc a naopak je spíše nešťastný... A až moc o sobě pochybuje, přitom zásluhy bezesporu má.