Odepsaný

Celá tahle niha je plná krásně rozepsaných vnitřních rozporů. Chci mluvit, aby mě slyšeli, ale co když promluvím a oni mě uslyší. Budu dělat, že nic nechci, přestože to chci, a všichni to ví, ale co kdyby se na mě dívali jinak, kdybych to řekl narovinu, to by to věděli jistě. Když budu dělat, že něco nechci, třeba ostatní nepoznají, že to chci, ale nenápadně až to samé budou chtít ostatní, ať nepoznají, že proto jsem jim to vzal. Chci, aby mě viděli, ale nechci být viděn, ale třeba mě uvidí, až nebudu vidět, a už na tom nebude záležet. Absolutně jsem pochopila, proč se v hrdinovi odehrává, co se v něm odehrává. Autor mi moje "Proč?" cestě své destrukce dal jasně a zřetelně. A já ho pochopila. (Pochopit a chápat jsou dvě různé věci.) Je to četba náročná, špatná na emoce, ale zároveň niterní a každý toho fracka na začátku pochopí. Proč se dostal tam, kam se dostal. A co dělal. Protože to je prostě skvěle napsané. A přestože se z fracka postupem času stane absolutní kretén, tak nelze říct, že protože je kretén, tak ho budu nesnášet, jenom proto, že já se do podobné situace nedostala. Myslím, že nenávisti je v té knize až až. Byť si to hlavní hrdina směrem k sobě jednoduše nepřipouští. A ten konec byl prostě dokonalý. Poslední stránka byla tak...no, dostalo mě to, no... ("Za předpokladu, že styky udržované přes oboustranné opovržení a neustále shazování druh druha jsou jevem označovaným v dnešním světě jako takzvané "kamarádství", nemůže být pochyb o tom, že i vztah mezi mnou a Horikim byl "kamarádstvím".) Na závěr bych ráda zmínila kulturní stereotypy. Protože tahle kniha je napsaná vážně srozumitelně a citlivě, což je vzhledem k obsahu docela fajn. Zároveň nemůžu říct, že bych něco z toho nepochopila, protože autor "není můj člověk". Ne, hezky to vysvětlil a pokud neznám nic (jako vůbec, vůbec nic) nebo jsem ignorant, který se ani nic (jako vůbec, vůbec nic) dozvědět dál nechce...no, tak prostě tuhle literaturu nečtu. ("Posledně to bylo taky takhle ke konci roku. Oba máme práce, že se nám skoro protáčejí panenky, ale on si vždycky vybere konec roku, nesnáší život, jinak by neměl takové choutky.") Jo, někteří zmiňují název knihy v anglickém překladu. Po dočtení s ním musím souhlasit, ono to k tomu vede. A je to i v knize zmíněno, ta fráze. Ale s Odepsaný ani se Selhání (1996) nemám problém.

Chtěla jsem si přečíst knihu japonského autora, byla jsem zvědavá. Autor hodně popisuje, ale bylo to takové hodně zvláštní, taková divnokniha. Hlavní hrdina se mi nějak nedostal pod kůži, přišel mi takový studený.