Příběh konečně nabírá konkrétní tvar, dosud nejasné souvislosti se začínají vyjasňovat, stejně jako role ne tak úplně srozumitelných aktérů. Brian K. Vaughan opět dokazuje, že jakmile dojde na propojování žánrů, nebojí se absolutně ničeho, což je stejnou měrou matoucí jako fascinující. Matoucí především v okamžicích, kdy ke slovu přijdou klíčové zvraty a čtenář musí hodně popouštět uzdu své fantazii, aby pochopil, jakým směrem se autorova fantazie ubírá. Fascinující pak vodopádem nápadů, které i přes svou šílenost působí ohromujícím dojmem. Přitom ve svém důsledku nejde o nic klasičtějšího, než je tradiční boj mezi mladými ideami a starým pragmatismem. Těžko se zatím stavět na jednu či druhou stranu, protože pochopení má člověk pro obě, třebaže nemusí souhlasit s jednotlivými kroky, jakými dosahují svých cílů. Zároveň vyprávění funguje jako skvělá paranormální jízda čtveřice kamarádek, jež se ani nestačily poznat a už zažívají jedno spektakulární dobrodružství za druhým. Excelsior!

Skvělé pokračování skvělé jedničky, ale knihy je myslím třeba číst bezprostředně za sebou, protože dvojka se s nějakým vysvětlováním příliš neobtěžuje navazuje tak těsně, jak jen to je možné, a čím víc odkazů pochytíte, tím lépe pro vás. Nějaké otázky mi kniha zodpověděla, nějaké další přidala, velmi mě pobavila a natěšila na další. A tak to má být.