Petříček Sellier & Petříček Bellot

"Baterie" textů P.B. je vtipně vydána v nezvyklé obálce - "krabičce patron", takže ještě před otevřením knížky (a znovu samozřejmě po jejím dočtení) se můžeme vrhnout do hádání: Proč? Asi nás bude postupně napadat několikrát zmiňovaná titulní vlašimská zbrojovka, nedaleké autorovy rodné Louňovice, opakující se motiv lovecko(...odtud jen kousek k entomologii...)-střeleckých spádů, symbolicky třeba i krutost, kterou jsou také v určitých podobách texty špikovány, potutelná ironie k citlivé básnické křehkosti a jistě řada dalších možností....., záleží jen na chuti a odhodlání pátrat. Podobné je to pak s texty "uvnitř", které také lákají k rozličnému "pátraní" a jejich velkorysá "nabídka" je nevyčerpatelně bohatá. Přes rozmáchlou pestrost pěkně a sourodě ladí dohromady. Řekl bych, že jedna z nitek, které je propojují dohromady je hravost, v tom nejvkusnějším slova smyslu.

Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká. Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43): Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně... Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.” Je toho zkrátka habaděj. Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován) je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) . Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol. Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči. Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.