Po povrchu

Začnu tím, že se mi moc líbí obálka knížky (a dobré je i to, co najdete pod přebalem:) A knížka se mi líbila taky, protože se dobře četla, byla zajímavá a vůbec ne povrchní (někdy šla pěkně do hloubky). Autor měl a má dost štěstí - a přiznává to, a taky na sebe prozrazuje spoustu jiných věcí, které si lidé většinou nechávají pro sebe. Takže je to hodně pestré, vážné i vtipné vyprávění o něm samotném, o lidech, kteří ho nějak ovlivnili, které obdivuje a o dobách nedávno minulých, také o rodině Třeštíkových. Ráda bych si brzy přečetla nějakou další podobně "povrchní" knížku. (TT na FB nesleduji a ani nezačnu - knížka je knížka:)

Přirozená inteligence, schopnost vyjádřit se stručně a jasně, smysl pro humor, sebereflexe, profesní zaujatost,… - a – pro mě nezbytná – laskavost v pohledu na ostatní. Je mi jasné, odkud si tohle všechno v sobě Tomáš Třeštík nese. Svým věkem jsem usazená tak nějak v půlce mezi jeho rodiči (jež hodně obdivuji) a jím; roky blíž k němu, citově se cítím líp u nich. Důvod je jediný – sociální sítě, mně téměř ukradené, Tomášem silně prožívané a probírané. Stačil rozdíl pár let a tahle generace utekla té naší o světelný rok. Nic ve zlém, číst o tom bylo také dost zajímavé, i když s tím nesouzním. Řekla bych, že z některých komentářů je cítit averze. Přičítám ji spíše Tomášovu mediálnímu, přesněji bulvárnímu obrazu (a čert ví, nakolik se on sám na něm dobrovolně podílí). Neřekla bych totiž, že ji může způsobit tahle knížka. Je dobrá.