Podfuk jako víno

Zpočátku jsem se bavil vykreslením postavy snobského boháče Dannyho Rotha, který je pokořujícím způsobem okraden. Jenže od okamžiku, kdy Peter Mayle představí hrdinu Sama Levitta, vyprávění sklouzlo do osidel idealistické detektivky. Napravený lupič s brilantní myslí, jenž pomáhá nezištně odhalovat neřešitelné podvody, byl pro mě zkrátka pramálo uvěřitelný. Problém je navíc v tom, že autor si příliš nepohrál s konstrukcí zločinu, takže při odhalování jeho podstaty nezemře snad ani jedna jediná maličká šedá buňka. Když pak hrdina s úspěchem použije obměnu stejného triku na samotného padoucha, už mě napadalo, zdali tvůrce není náhodou od přírody tak trochu naivka. Tohle všechno bych ale knize odpustil, kdyby alespoň obsah něco zachraňoval - ten se však víc soustředí na turistické opěvování krás Francie, než na něco tolik přízemního, jako je zápletka. Ono to má svoje kouzlo, obzvláště jste-li fanouškem vína, žen a zpěvu, ovšem jako žánrový konzument nedokážu hodnotit jinak než průměrem.

Asi jsem čekal větší pecku, kterou jsem nedostal. Zápletka je triviální, vyřešení a vyvrcholení až dětinské, postavy šablonovité (všechny ženské krásné a dlouhonohé, chlapi lehce zarostlí a tajemní ve středním věku, ze kterých jsou všechny ženské paf), příroda, města a jídlo jsou jen a jen dokonalé. Na druhou stranu, dvě třetiny knihy se četyl příjemně, jenže to by to musel být jen úvod nějakého zamotanějšího příběhu a ne vlastně příběh celý, který už čeká jen na svůj závěr. Převést to do filmu, vznikne z toho asi jen hodinový úvodní díl příjemného televizního seriálu, nic víc, nic míň. Četlo se to fajn a mnohem víc než literární stránku to ve mně vzbudilo touhu se zajet do Provence konečně podívat.