Taaak, po Molkově knize Materiální ohnisko ústavy: věčný limit evropské integrace? Jsem si konečně přečetl i Tomoszkovu knihu týkající se slavného to čl. 9 odst. 2 Ústavy, další na řadě bude ta Preussova. Je mimochodem hezké, jaké názvy pro své knihy tito tři pánové vybrali „Materiální ohnisko“, „Klauzule věčnosti“, „Podstatné náležitosti demokratického právního státu“. To samo ukazuje, jak teoreticky problematickou pasáží ústavy tento před jejím přijetím narychlo přidaný článek je. Měl-li bych rozhodnout, která kniha je po mém osudu kvalitnější, zda Podstatné náležitosti Tomoszka, či Materiální ohnisko od Molka, volil bych druhou knihu a to nejen proto, že mě docent Molek možná bude zkoušet z ústavního práva. Molek zvolil výrazně teoretičtější pohled na věc a vyplatilo se mu to. Velká část právníků (včetně Tomoszka), až na pár výjimek (Pavlíček) přijala jeho dělení „materiální ohnisko“ a „klauzuli věčnosti“. Tomoszek v knize postupuje analyticky. Dává dohromady analýzu odborné literatury a judikatury ÚS a snaží se indukovat obecná pravidla z jednotlivých prací. Budiž, sumarizace je to dobrá (opravdu, je milé to mít v knihovně naházené takhle pěkně, navíc očištěné od balastu) a nastíněná metodologie se zdá být (více méně) vhodná – kde vhodná není si autor uvědomuje a z pravidla tvoří výjimku. Stále je to však analýza a ta mě zkrátka tolik nebaví, ač její teoretický i praktický význam je nezpochybnitelný. Autor ovšem udělal jednu chybu – poměrně velkou. V knize o rozsahu 160 stran se pokusil analyzovat: rozdíl rule of law a právního státu, rozebrat jednotlivé náhledy na ně, pojmout jejich historii a obsah a následně je syntetizovat; pojmout hodnotový obsah právního státu v rámci demokracie; pojmout obsah pojmu demokracie; pojmout obsah (hodnotový) pojmu demokratický právní stát; obsah pojmu podstatné náležitosti demokratického právního státu a k tomu si jako metodologickou vsuvku vzal za cíl vyjasnit i metodu odhalování esence základních práv na základě čl. 4 odst. 4 Listiny. Což je… moc. A ono se mu to dost rozjíždí, autor ke konci neví, co napsal na začátku a opakuje stále to samé, protože ví, že ani čtenář si to pamatovat nebude. Navíc nutno podotknout, se mu hned několik cílů nepodařilo naplnit, hlavně obsah pojmů právní stát a rule of law je stále stejně zamlžený a nejasný. Na straně druhé několik poznatků z knihy se mi zdálo velice sympatických. Ať už se jedná o povzdechnutí nad tím, že obecné soudy, respektive jejich soudci a právníci obecně ústavní právo ignorují, z čehož pak vyplývá nápad na Ústavní soud, který je takřka neuvěřitelný, nebo o následující: Plně se ztotožňuji s autorem nadneseným modelem, který řeší problém následné kontroly ústavnosti. Ten je takový: pakliže i má Ústavní soud pravomoc kontrolovat ústavnost ústavních zákonů, má ji toliko pokud již takový zákon již byl přijat, stal se součástí právního řádu, respektive ústavního pořádku České republiky, a to toliko na návrh. Jenže návrh nemusí přijít a protiústavní ústavní zákon pak může být součástí obou výše zmíněných systémů. Možností by byl preventivní přezkum ústavních zákonů již v rámci legislativního procesu, náhodně střelím, po druhém a před třetím čtením ve Sněmovně – a to povinný, nikoliv pouze na návrh. S tímto modelem se upřímně ztotožňuji – i proto, že takový model přispívá k rigiditě ústavy, respektive ústavního pořádku, což je jeden velký bonus. Obecně knihu samozřejmě hodnotím kladně, protože přináší další zajímavý náhled na můj oblíbený článek Ústavy a na rozdíl od třeba takového Pavlíčka autor očividně ví o čem píše, což je milé. Až na výše zmíněné výhrady je to skvělá publikace, velice ji doporučuji – hlavně její poslední část.