Pohodové rodičovství

Tato kniha by neměla chybět v knihovničce rodičů - ať už nastávajících, batolat nebo puberťáků. Dostala jsem se k ní na doporučení (známá je učitelkou v MŠ) a musím říct, že jsem za to moc ráda. Veliké plus u této knihy vidím v praktickém využití. Autor nejenom předkládá teorii (proč tohle ano, proč ne), ale čtenáři nabízí i několik konkrétních typů - jak co v které situaci řešit, co konkrétně dělat/nedělat, říkat/neříkat. Líbí se mi obecně “výchovné “ přístupy pana Studničky (ač nesouhlasím úplně se vším - např. neexistence Ježíška, dárky na Vánoce apod.). Jediné, co bych možná vytkla - je určitě skvělé, že má autor tak úžasný vztah se svým synem, ale přišlo mi, jakoby by byl dokonalý a perfektní rodič, který nikdy nedělá žádné chyby a hlavně mi chyběl vztah s dcerou (nějak jsem nezjistila, zda má či nemá dceru?) a co třeba manželka, resp. máma, jak ta působila na jeho syna? Ta nemá žádné “zásluhy “ na tom, jak úžasný jeho syn je? Nezpochybňuji jeho přístupy a jejich přínos, jen mi to připadalo trochu přetažené (jeho syn je dokonalý, bezchybný). Knihu rozhodně doporučuji všem rodičům, pedagogům, trenérům apod.

Pan Studnička má, zcela očividně, nějaký problém s lidmi, co prochází tranzicí, a možná ještě i s feminismem, to už těžko říct. Celou knihou se nenápadně táhne tato nit, která dílo sešívá dohromady. A je sešité samozřejmě také z věcí, které nikdo nerozporuje. I já souhlasím cca s 90% toho, co M. Studnička píše. Bonding, vnímání dítěte od prvních momentů, respektující výchova, nelhaní (třeba o Ježíškovi), atd atd, to tady nemusím vypisovat. Asi to vnímáme většina stejně, co to čteme. Takže přesto, že se s naprostou většinou jeho názorů ztotožňuji, vadí mi ty pasáže typu: ",... odpověděl jsem mamince, že se na celou záležitost dívá optikou feministicky laděné společnosti, která rodinám přináší více problémů než užitku..." - No tak tohle je hodně generalizující a hodně tendenční vyjádření, bych řekl. Kapitola "Zženštilí muži a tvrdé ženy" je toho taky ukázkou. Víte, ono takto se dělá propaganda, že dáte základ, který je pravdivý a na to naroubujete trošku něčeho, co ne. Někdo si pak řekne: "a kdo ví, jak to vlastně je" a pozvolna implementuje semínko pochybnosti k sobě. No a tím, že tady taky souhlasím s většinou, nechci, aby se tento, dle mého skromného názoru, vadný náhled, ponechal bez povšimnutí. Velkoryse přesto budu hodnotit 3*** i když mě s tímto MS pěkně sere. Nemůžu si ještě odpustit, co jsem viděl na profilu jeho letitého kolegy a spolupracovníka Slávy Černého. Ten střelil na svůj profil fotku nějakýho týpka s make-upem, a k tomu přihodil hlášku ve stylu, jestli si takto představují jeho fanoušci muže, a ať o tom diskutují. Tedy velice navádivá záležitost. Samozřejmě se to pod obrázkem strhlo do diskuze o tom, jak je doba jenom pokřivená, jak něco takového může žít mezi náma atd. Díky Slávo, seš borec! Restart muže! Takže Milan Studnička, jeden z nejcitovanějších a aktuálně nejznámějších dětských psychologů v ČR. Kdepak... my jsme jako země svůj stín prostě ještě nepřekročili, Studnička je za mě živoucí artefakt konzervatismu v nás. Nebude to trvat věčně, ale ještě chvilku to potrvá. Btw. Děsně mě potěšil názor čtenářky Turmee a tyto její pasáže, které podepisuji, neboť vnímám stejně: - kapitola o rozdílech mezi muži a ženami mi přijde absurdní v milionech ohledů - pokud kluka baví malovat nebo dívku sportovat, budou mít (nebo už mají) duševní problémy - mluví o biologickém nastavení, ale skutečnou biologii zanedbává - samé oslí můstky Jsem rád, že to co tu asi kostrbatě vysvětluji, někdo jiný vnímá též a umí to i lépe vystihnout.