Potvory

Transky drží při sobě. Chrání se navzájem před policajty a násilnými zákazníky. Je okolo roku 2000 a teprve dvacetiletá Camila pocítí, jak moc transfóbní Argentina dokáže být. Kolik nenávisti se skrývá v lidech, z nichž ale určitá část se plíží po nocích do Parku, aby okusili transčí těla bažící po dotecích. Těla, která jsou poškozena leteckým olejem či tekutým silikonem, jako i jizvami od násilníků, kteří si myslí, že mají právo transky zmlátit jen proto, že jsou jiné. Tahle prapodivná kočičí smečka trpí urážkami, výsměchem, nenávistí a neúctou den za dnem, přesto dokáží být schopny sounáležitosti, empatie a přátelství, byť ne takového, jak jej známe. "Transky se věší, transky si řežou žíly. Transky i po smrti snášejí pohledy zvědavců, policejní výslechy a sousedy, kteří si šeptají o ještě nevychladlé a hutné krvi rozmazané na posteli." Celý příběh je chaotickým a groteskním vyprávěním Camily, která jako malý kluk dostávala ránu za ránou od homofobního otce. Naučila se tak utíkat. A utíkala tak dlouho, až skončila v Parku. V tom nejbezbožnějším a nejdionýštějším místě, jaké by člověk uprostřed argentinského města mohl hledat. Prolínání minulosti, kdy byla Camila šikanovaným zšenštilým hošánkem, na něhož nezabíraly rány páskem, trest, řev ani facky a přítomnosti, kdy se naplnila hrůza největších hrůz - z buzeranta se stala transka. A co hůř, prodejná transka. Tahle kniha mne uchvátila už surrealistickou a chaotickou obálkou. Autorka píše poeticky, metaforicky a snaží se zlehčovat své utrpení. Což čtenáře zasáhne mnohem více, než kdyby se litovala. Příběh je prodchnutý neustálou přítomností smrti a to často dosti ohavné, jako například na AIDS (což před čtvrt stoletím byl v Argentině veliký problém), nebo vraždami a pohozenými těly ve škarpách. Potvory jsou přesně tím typem knihy, kdy jsem po dočtení vnitřně rozpolcená a užívám si pak následující hodiny, kdy dobíhají dojmy a pocity z knihy. Ne že by mě to štvalo, rovnou mě sere, že se takové příběhy dostanou k minimu lidí, protože koho by zajímala nějaká argentinská transka. Já vám ji rozhodně doporučuji, protože to je tak zvláštní a kouzelná kniha, že nemohu jinak. Hodně udělal i naprosto luxusní překlad, je vidět, že překladatelka a redaktorka mají neuvěřitelný cit pro jazyk a Potvory posunuly na další level. "Těhotná dívka, která nás po nocích doprovázela na zakázaných obchůzkách, se jmenovala Laura. Jako jediná se narodila s masožravkou mezi nohama, na rozdíl od nás, které jsme měly buď v kalhotkách pečlivě schovaného spícího zvířáka, nebo vagínu prořezanou vydezinfikovaným skalpelem." Hodnotím 4,5/5, občas mi dělalo problém (pro mě) nepochopitelné střídání minulého a přítomného času v knize. Děkuji Kosmasu za poskytnutí knihy k recenzi. A vy si Potvory připiště na seznam, pokud milujete rozhárané nitro a sebedestrukci při otáčení každé další stránky. Kromě jiného mne totiž Camila nutila uvažovat nad předsudky, které mám. Nejsem transfobní a držím se hesla - žij a nech žít, ale přesto, vidět partičku transek jak na sebe někde hulákají mužským barytonem, nebudu lhát, možná bych se ušklíbla. Proto jsem si velice ráda přečetla knihu z "druhé strany barikády". "Tak se zrodila tato kniha a taková alchymie se na jejích stránkách odehrává: stud, strach, nesnášenlivost, pohrdání a neporozumění se zde transformuje na vysokou prózu. Potvory jsou totiž vyprávěním o děství i vstupním rituálem, pohádkou i hororovým příběhem, skupinovým portrétem, politickým manifestem, výbušným memoárem, komentovanou prohlídkou po blyštivé představivosti autorky a kronikou, jaké není rovno a která přichází opilovat literaturu. V její DNA se snoubí dva aspekty trans světa, které nejvíce odpuzují a děsí slušnou spolešnost: transčí vztek a radost být transkou."