Prezident Václav Havel 1990–2003

Druhý díl knihy o Václavu Havlovi, tentokrát je mapováno jeho působení v roli prezidenta republiky. Obě knihy hodnotím pozitivně hlavně z důvodu neosobního kritického pohledu na tuto velkou osobnost novodobé české historie. Autor se nebojí objektivně nahlížet na osobu Václava Havla. Osobně se prý s panem Havlem ani neznal, což je podle mého názoru ku prospěchu věci. Přesto, i po přečtení obou dílů zůstávám "fanouškem" Václava Havla. Osobně si myslím a jsem rád za to, že jsme měli prezidentem tohoto člověka, i přes to, že se ve své funkci dopustil mnoha chyb. Jeho úpornost a boj o to, abychom vstoupili do NATO se až nyní v současném obraze světa jeví jako velmi prozíravý tah, který může pro naši zemi znamenat vyšší bezpečnost, než by se zdálo v 90. letech.

Druhý díl Havlova životopisu je o dost jiné čtení než ten první. Zatímco první díl je standardní memoárová literatura, ve druhém díle se ocitáme ve středu komplikovaných politických událostí z řadou postav a peripetií. Tady se ukazuje výhoda Kaiserovy novinářské praxe, protože dokáže na malém prostoru stručně a přehledně popsat i komplikovanou situaci. Je to psaní více analytické a týká se období, ke kterému zatím není dostatek literatury. Až tady jsem například pochopil všechny peripetie katastrofální zahraniční politiky ve vztahu k Německu a důvody, které vedly k rozdělení Československa. Kaiser hodnotí kladně Havlovo první české prezidentské období, to je ale dané tím, jak člověk vnímá české členství v NATO. Osobně hodnotím obě Havlovy prezidentské období jako katastrofu, a vysvětlení proč to tak bylo, najdeme už na začátku předchozího dílu. Je tam pospána scénka, která mi přijde pro Václava Havla tak nějak signifikantní. V té scénce vlítne malý Havel na návštěvě do cizího dětského pokoje a k nelibosti jeho majitele mu pozotvírá šuplíky a vyhází mu z nich všechny věci. Obrázek drzého a samolibého spratka, který si dělá co chce, bez ohledu na druhé. Asi jako když Havel o několik desetiletí později odmítne připustit referendum o NATO a sám rozhodne o tom, že do něj vstoupíme, přestože většina Čechů si přála vysněnou neutralitu, po vzoru Rakouska. A jak se ukázalo později, rozhodl se na základě mylných předpokladů o ohrožení, které se nikdy nenaplnily. To naprosté míjení se s realitou a následně nekompetentní a špatná rozhodnutí jsou nejvíc příznačné pro Havlovo druhé prezidentské období, kdy mimo jiné sabotoval snahu Zemana a Klause změnit volební systém na většinový. Zůstal nám tak doposud impotentní systém poměrný, který ničí naši zemi. A Havlovi pohrobci pokračují v tomhle jeho odkazu dodnes.