Radikální potřeby

Puškin uvedl do literatury postavu "zbytečného člověka", tj. osobitého jedince, většinou příslušníka vyšší společenské vrstvy, snad talentovaného a inteligentního, ale kvůli svému lajdáctví neschopného vybudovat si nějaký společenský status, kariéru apod., v důsledku čehož zleniví a totálně zpasivní, neúspěch začne svádět na prokletí osudu, nešťastné náhody a chyby svého okolí, má pocit, že je zbytečný a nic nemá smysl... Semotamová v Radikálních potřebách (podobně jako Elšíková v Pacance) představuje jeho 30letou ženskou variantu v letech 2018-202?: "zbytečnou" umělkyni v digitální době, která má předpoklady uskutečnit vše, co si usmyslí, a přesto nedělá nic, jen kňourá z nudy a sobecky řeší jen sebe, na všechno má názor, tedy spíše pocit, a vždycky touží po opaku toho, co se zrovna děje (např. nemůže umělecky tvořit, protože nemá čas - a když získá tvůrčí stipendium na dlouhodobý zahraniční pobyt, stejně nevytvoří nic; nebo utíká od lidí, zavírá se doma, kde v posteli sjíždí sociální sítě a seriály, aby ji nikdo neobtěžoval, a když přijde lockdown, pláče, že nemůže ven atd.) Semotamová dobře ukazuje na současnou generaci, které po vypnutí wifi okamžitě odumírá mozek a která (snad nevědomky) sama dělá a myslí právě to, co nejvíc kritizuje (eko, enviro, femin, trans...), nicméně brzy tohle sebe- a všeho-kritizování začne nudit i čtenáře a v okamžiku, kdy se časově jen volně ukotvený příběh pevně zasadí do období covidové pandemie, úplně ztratí šmrnc SPOILER: jak to s Hankou dopadne? no jasně, jak jinak než "vidinou lepších zítřků" a "nalezením smyslu v života" díky neplánovanému těhotenství...

Banger!