Rudý hladomor

„Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman: Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst… chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid…“ -- Anne Applebaum ani téma asi není třeba představovat. Tahle její ohromná práce vychází z neuvěřitelného množství pramenů, včetně ukrajinských, ruských a dalších archivů, písemných vzpomínek a ústních svědectví pamětníků. Jen vybraná bibliografie (bibliografie, ne poznámky) má 20 stran. Kniha se ale podobá spíš reportáži než historické publikaci, je čtivá a silná i pro ty, pro které tohle téma není ničím novým. A ve skutečnosti jde o mnohem víc než o vyhladovění 5 milionů lidí, které moskva pečlivě naplánovala a důsledně provedla za tichého nezájmu ruské společnosti. Hladomor totiž představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na umírali venkované, zahájila sovětská tajná policie útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Tyhle dva postupy - holodomor a represe měly vést k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a vyhlazení ukrajinské kultury a jazyka. Raphael Lemkin, o kterém jsem tady předevčírem psal, mluvil o Ukrajině v tom období jako o klasickém příkladu pojmu, který vymyslel. Lidé lidem učinili tento osud. Podobnost mezi událostmi 30. let a dneškem je víc než nápadná a člověk se nemůže ubránit obavě z rozpoutání nových hrůz, kdyby rusko na Ukrajině zvítězilo. Proto Ukrajinci bojují a proto musí zvítězit. A pravda v téhle knize je důležitou zbraní v boji proti tomu bezcitnému, apatickému a malému národu, který žije na obou stranách Uralu. Té se totiž dotyčný národ bojí nejvíce. Ukázky přeložil Milan Dvořák. -- „Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky., je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu „sjednocování“, který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku „sovětského člověka“ a „sovětského národa“, a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kultury, které východní Evropu dlouho obývaly. Raphael Lemkin, Sovětská genocida na Ukrajině, 1953“

Autorka v knihe popisuje hladomor na Ukrajine v rokoch 1932-33, ktorému podľahli cca 4 milióny ľudí. Zároveň analyzuje príčiny jeho vzniku. Na základe zhromaždených údajov jednoznačne potvrdzuje politický dôvod hladomoru. Ten nebol dôsledkom fatálnej neúrody ani sabotáží samotných roľníkov, ako tvrdila ruská komunistická propaganda. Bol dôsledkom chaosu spôsobeného kolektivizáciou, ale nielen to. Najvýznamnéjším faktorom, ktorý zapríčinil trýznivú smrť miliónov obetí bol fakt, že režim obyvateľstvu systematicky a násilím odňal totálne všetky potraviny a zároveň ich uväznil v danom teritóriu. Potom stačilo už iba čakať a ukrajinský "problém" sa vyriešil sám. Čiže inak povedané- bola to cielená zbraň, ktorú použil Stalin a jeho klika, aby zlomil odpor roľníkov voči kolektivizácii a proti sovietskemu systému a taktiež aby zlomil ukrajinský nacionalizmus. Veľmi zaujímavou časťou je kapitola o následnom utajovaní hladomoru zo strany sovietskeho impéria. Svoju podstatnú a neslávnu úlohu tu zohrali i západní novinári a korešpondenti pôsobiaci v Moskve, ľudia poväčšinou režimom rozmaznávaní a skorumpovaní, ktorí o hladomore veľmi dobre vedeli, ale ani slovkom sa o ňom vo svojich reportážach nezmienili. Taktiež sú mimoriadne zaujímavé paralely medzi stalinskou históriou a súčasnosťou. Ani v najmenšom sa nezmenila ruská posadnutosť Ukrajinou, nezmenila sa propaganda ani metódy falzifikácie minulosti. Osoby a obsadenie sa v Moskve menia, ale postupy a spôsoby zostávajú až rigidne rovnaké Seriózna kniha o komunistickom hladomore na Ukrajine u nás doteraz chýbala. Viacerí autori tuto tému zahrnuli do svojich kníh- za všetkých by som vyzdvihol Timothyho Snydera, ktorý tejto problematike venoval vo svojich prácach značný priestor. Avšak komplexne spracované dielo do češtiny či slovenčiny až doteraz preložené nebolo (aspoň mne nie je známe). Preto je tento titul dôležitý. Náruživí konzumenti proruskej propagandy síce po ňom zrejme nesiahnu avšak kriticky zmýšľajúca časť populácie by po ňom siahnuť rozhodne mala. Umožní nám to nielen spoznať jednu z najhorších genocíd 20. storočia, ale taktiež pochopiť historickú skúsenosť našich východných susedov - a tým im do veľkej miery i porozumieť.