Růst Od mikroorganismů po megapole

Opus magnum Václava Smila a skvělá kniha! U nás vychází poněkud opožděně (první vydání 2019), ale je natolik nadčasová, že v tomto případě pár let nic neznamená. Naopak je potěšitelné, že se jejího vydání ujalo nakladatelství Academia a česká verze tak není znehodnocena špatným překladem, jak se to stalo v případě knihy Velké proměny. Obsáhlé dílo (téměř 800 stran, z toho 129 stran literárních odkazů) se zabývá růstem téměř všeho - jak živé, tak neživé hmoty. Takovýto přístup vyžaduje matematické a statistické zpracování dat a Smil tyto nástroje rád a často používá. Stačí si vzpomenout na jeho knihu Čísla nelžou. Příliš mnoho čísel v textu se samozřejmě nemusí některým čtenářům zamlouvat. Bill Gates, dlouholetý Smilův obdivovatel, k tomu napsal: "Ačkoli Růst je briliantní syntézou všeho, co se můžeme dozvědět o různých formách růstu, ... (tato kniha) není pro každého. Dlouhé segmenty textu připomínají spíš učebnici nebo technickou příručku ("Znázornění ročních součtů osobokilometrůvytváří trajektorii, která je téměř dokonale popsána polynomiální regresí čtvrtého stupně s hodnotou r2=0,9998)". Tato výhrada platí především pro první kapitolu (Trajektorie aneb běžné vzorce růstu), v níž je uveden přehled funkcí, sloužících ke konstrukci růstových křivek a jejich parametrů. Tuto kapitolu je možné koneckonců přeskočit, protože smysl textu a doprovodných grafů lze dobře pochopit i bez znalosti toho, o jakou funkci zrovna jde. Další kapitoly pojednávají o růstu živých organismů, energetických systémů, člověkem vytvořených artefaktů, růstu populací, měst i celých států a s tím spojeným růstem ekonomiky. Je překvapivé, že růstové funkce používané v biologii lze stejně dobře uplatnit při charakterizaci neživých systémů. Ovšem zdaleka nejde jen o popis růstu. V každé kapitole najdeme spousty příkladů, někdy překvapivých, osvětlujících a doplňujících danou problematiku. Tak se např. dozvíme, že jeden strom sekvojovce obrovského váží asi 3000 tun, tasemnice může žít až 25 let, steroidní hormony se při výkrmu skotu v USA používají již 50 let bez jakýchkkoliv negativních efektů, v Číně se za dva roky spotřebovalo tolik cementu, co v USA za celé 20. století, že existuje asi 3500 druhů oceli, což je více než všechny druhy hlodavců (nejpočetnějšího řádu savců). Nebo že při započtení doby nutné k vydělání peněz na koupi auta, jeho údržbu, tankování a pojištění, je průměrná rychlost americké automobilové dopravy méně než 5 km za hodinu. Atd. Smil se záměrně vyhýbá jakýmkoli dlouhodobějším předpovědím a neváhá kritizovat prognostické studie, založené na nepochopení nebo ignorování růstových funkcí nebo mylné interpetaci výchozích dat. Příkladů je hodně: elektřina z jádra měla být tak levná, že elektroměry by byly zbytečné, veškerá vozidla na světě budou do r. 2025 elektrická, kolonizace Marsu začne v r. 2022 a v roce 2045 dojde k technologické singularitě, tedy nekonečnému exponenciálnímu růstu. V poslední kapitole "Co přije po růstu, aneb zánik a kontinuita?" vyvrací Smil tuto mantru neustálého hospodářského růstu, nezávislého na limitovaných energetických a materiálových vstupech mnoha nezpochybnitelnými argumenty. Lapidárně to shrnul v knize zmíněný Kenneth Boulding: "Každý, kdo věří v nekonečný růst čehokoli fyzického na fyzicky omezené planetě, je buď blázen nebo ekonom". S hospodářským růstem samozřejmě úzce souvisí vliv člověka na životní prostředí. Smil považuje za základní pilíře současné civilizace čtyři komodity: ocel, cement, amoniak (výroba hnojiv) a plasty. Jejich výroba je energeticky vysoce náročná, je spojena s produkcí CO2 a v posledních desetiletí prudce vzrůstá, zejména v rozvíjejících se ekonomikách. Např. v r. 2015 byly dvě třetiny světové produkce oceli vyrobeny v Číně a stejný vývoj lze očekávat v Indii, v současnosti nejlidnatější zemi světa, jejíž energetika je navíc založena na spalování uhlí. I když Smil věří v lidský důmysl při řešení řady problémů souvisejících s ochranou biosféry, výrazné omezení tvorby skleníkových plynů nebo dokonce snižování jejich koncentrace v atmosféře považuje i ve vzdálenější budoucnosti za nereálné. Závěrečné poselství knihy je tedy jasné: planeta dokáže unést jen omezené množství antropogenní intervence a pokud se nezmění akceptované vzorce maximalizace růstu a podpory materiální spotřeby, čekají naši civilizaci velké problémy.