Sedm metrů čtverečních

Tentokrát mě autor dost zklamal. Všechny jeho předchozí knihy jsem přečetla s velkou chutí a napětím, ovšem desátý a zdá se, že závěrečný díl série, byl pro mne k nedočtení. Příběh, působící jako takový pel-mel, mi připadal, jakoby si autor dal úkol, do kterého se mu moc nechtělo, a tak to tam prostě naládoval všechno. Jak píše přede mnou soukroma - od bondovky, narkomafii, ohrožené, ovšem značně pochybné manželky, přes vězeňské spiknutí a atentát a zlé cizozemce, až po panoptikální figurky. A ovšem - hřebíkovačku! To vše zalito potoky krve a provázeno hromadami mrtvol... Dávám za tři, protože mám oddělení Q opravdu ráda. Absurdně přitom doufám, že už ho autor ponechá na pokoji...

Chápu trochu zklamané komentáře, dokonce souhlasím i s výtkami ve většině z nich, ale....u mě pracovala nostalgie, tato série je moje extrémně oblíbená a já Carla, Rose, Asada a Gordona prostě miluju :-). Ano, bylo to mírně rozvláčné ( ale to skoro všechny díly, tak Jussi prostě píše), bylo to patetické, bylo to místy více než nereálné, ale bylo to i napínavé, dojemné a místy úsměvné. Bylo to prostě o Carlovi, nejvýraznější, nejlidštější a nejzábavnější postavě, na které stálo Oddělení Q. Které ale nekončí, jen Carl se stane vedlejší postavou a přibyde nová hlavní hrdinka, ostatní zůstávají. A Jussi, kterého zlobí zdraví, si přizval k napsání dvě nové autorky. Ač to asi bude jiné, než jsme zvyklí, určitě budu u toho. I kdyby jen z nostalgie, mě tento autor nemůže zklamat. A tahle skvělá, zábavná partička se mi dostala pod kůži. Pro mě výborné čtení, s dojemnou poslední kapitolou a skvělým epilogem, nemůžu hodnotit jinak, než maximem:-).