Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku...
Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně...
Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-)
Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-)
Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-)
„Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“
Číst více
Číst více