Šest čtyři

Japonsko miluji, proto ráda sáhnu po pěkném románu ze starého či moderního Japonska. A zejména moderní detektivky či krimithrillery (především od místních) vždy slibují zajímavé, netradiční čtení. Je jich u nás překládano ale velice málo, proto mě zaujal tento nový titul. Anotace vypadala, že se jedná o skutečný případ, ale vše je fikce. Samotný příběh točící se kolem nevyřešeného únosu a nových odhalení, která nakonec vedla k jeho vyšetření, byl skvělý. Hlavní hrdina byl velmi sympatický, sice skrz naskrz Japonec (zdvořilý, bez debaty poslušný nadřízeným i starším, skrývající emoce a často vlastní názor), ale autorovi se podařilo poodhalit jeho korektní brnění, takže jsme mohli nahlédnout do jeho bystré mysli i měkkého srdce, což obojí hrálo v celém ději značnou roli. Byl v nezáviděníhodné pozici, přesto si připomínal, že má "rozbourat tu šibenici", "kacířství je kacířství - nemá žádné stupně" i že nahoře jsou a přežijí jen ti, kdo si nejlépe střeží svá tajemství... Nicméně celý román má 700 stran, které z valné většiny sledují jiný než výše nastíněný děj: vztah policie s tiskem, politické a hierarchické rošády mezi odděleními místními i funkčními, osobami v kariérním žebříčku, minulými, současnými i budoucími pověřenci. Proto např. celý únos (včetně objasnění proč "64") přichází na přetřes až někdy po prvních zoufale nudných stu stranách... A pokud by ty politické hrátky nestačily, českého čtenáře ubije s tím související nekonečný proud jmen osobních a místních. Ubohý čtenář (aspoň já) začne klopýtat už záhy, kdy zjistí, že hlavní hrdina se jmenuje Mikami, jeho žena Minako, jeho podřízená Mikumo... (doteď jsem si to nezapamatovala) a k tomu se přidá desítka dalších důležitých jmen na Mi- a tucty mihnuvších se dalších jmen stejně začínajících... Pokud odfiltruji politické tanečky, zbude z knihy rozumných a velice kvalitních 250 stran kompaktního a komplexního originálního příběhu, který rozhodně stojí za přečtení. Aktualizace: nový komentář z 12/11/2020 mne popudil, neb se ostudně obouvá do nás čtenářů, kteří sem přičinili komentáře dříve (jsme lenoši, kterým svědčí tak leda Ferda? - jsme vůbec mezi dospělými čtenáři na DK?), komentují se přece knihy a ne komentáře!, zmíněný neříká prakticky nic ohledně knihy - mimochodem kniha je hodně o japonské novinařině a vztazích policie s veřejností

Když se mě během čtení knihy někdo zeptal: „A jaké to je?“ odpověděla jsem, že „typicky japonské“, a je tomu vskutku tak. Příběh má pomalé tempo, nikam nespěchá, nemá to nijak zapotřebí - zkrátka typický asijský přístup. Manipulace na pozadí policejního ředitelství a jeho vztah k tisku poměrně složité záležitosti, na české poměry možná až nepochopitelné, ale mají svůj význam a vyžadují plné soustředění. U knihy nelze čekat dynamický děj, tak jak ho známe z jiných detektivek a thrillerů, vše má svůj čas a vše bude řečeno, až nadejde ta správná chvíle, o čemž se přesvědčí nejen čtenář, ale i sám Mikami. Závěr perfektní. Domnívám se, že žádný anglosaský autor by s podobným nápadem nikdy nepřišel, v čemž opět tkví zvláštnost japonského chápání a pohledu na svět. Doporučuji všem lidem, kteří mají rádi japonskou kulturu i literaturu a ví, co od ní očekávat. Čtenářům běžných detektivek a thrillerů (a že jich všude kolem je) bych však doporučila raději se knize vyhnout, pokud je neodradí už samotný počet stránek.