Kniha obsahuje mnoho rad, jak se snažit o získání vnitřního klidu, který je potřebný pro získání opravdových hodnot pro život. Poznáváme je ve ztišení před Bohem. Jen v klidu a tichu zaslechneme tichý hlas, který nenutí, ale nabízí hodnoty věčnosti. V knize se popisují zkušenosti kartuziánů, kteří žijí ve společenství a jejichž cílem je čas vyplněný modlitbou a prací v naprostém tichu. Z některých myšlenek: "Mlčení nevyhledáváme kvůli němu samému, ale kvůli prostoru, který poskytuje. Mlčení nám umožňuje lépe vnímat a lépe slyšet. Otvírá nám vnitřní prostor." "Důvěryplné mlčení a lehké povzdechnuti, které všechno vrací do Božích rukou je pravým nářkem, slzami v největší hloubce našeho utrpení, nejžalostnějším úpěním. ( viz. Žalm 37)" "Pokud budou na Zemi zamilovaní, v mlčení se budou snažit setkávat o samotě a při jejich schůzce bude mít místo ticho. Tak lze asi nejsnáze vysvětlit život, který si vybrali kartuziáni. Mlčeni v samotě v kartouze nabývají smyslu touto velkou touhou po důvěrném vztahu s Bohem. Pro syny svatého Bruha jsou samota a ticho dokonalým místem rozhovoru od srdce k srdci." "Hovoříme o tichu: není snad právě hluboký pokoj duše, která ví, že je milována víc, než představy v nejbláhovějších snech; není nezničitelný klid, který v ní přebývá, oním vnitřním tichem? Tichem živoucím, výmluvným, zaníceným. Rozechvělým očekáváním v naději na den velkého shledání tváří v tvář."

Předem napíšu, že bych nerad, aby následující komentář vyzněl jako znevážení této knihy. Autoři nemohou za to, že jsem mnohé nepochopil a k mnohému nedozrál anebo že pocházím z jiného kulturního a duchovního prostředí... Čekal jsem, že kniha bude adresována širšímu okruhu čtenářstva. Pokud se však např. na straně 57 (§57) dočteme "...musíme svůj život založit na třech velkých skutečnostech - kříži, hostii a Panně Marii...", pak je jasné, že až sem a dál se prokouše jen čtenář zběhlý v římskokatolickém žargonu;-) Čekal jsem dále, že kniha bude osobnější, tedy více naplněna konkrétní a osobní zkušeností autora. Zatím to spíše je sbírka citátů a bonmotů z Bible, církevních otců i současných autorů, zejména vysokých církevních autorit; musím uznat, že jde o citáty zajímavé a svědčící o mimořádné sečtělosti pana kardinála, a také konstatuji, že takové nakupení moudrých vět nakonec sestaví poměrně plastický obraz o kardinálově myšlenkovém světě. V knize, zejména ve třetí z jejích pěti kapitol, jsem našel několik velmi pozoruhodných střípků, např. s.113 (§223) "V zemích, které chtějí být sekulární ... už vztah k posvátnu neexistuje." s.119 (§241) "...zda smutek západních civilizací ... nepochází ze ztráty smyslu pro tajemství." s.120 (§242) "I své tělo zakrýváme oblečením, ne protože by bylo zahanbující nebo nečisté, ale protože je posvátné a tajemné." s.124 (§250) "Liturgie je nemocná. Snad nejnápadnějším příznakem této nemoci je všudypřítomnost mikrofonu." A dále mě zaujala pátá kapitola, v níž se k rozhovoru přidává kartuziánský převor dom Dysmas de Lassus. Tady to kýžené konkrétno a uchopitelno nacházím, tedy spíš v promluvách převora než kardinála. (s.214 "Existuje-li právo na informace, existuje i právo nebýt informován." (Solženicyn)). Knihu tedy považuji za dílko plné drobných drahokamů rozházených v těžce prostupné houštině slov.