Nejlepší autobiografie rockového muzikanta, co jsem četl. Lanegan se odhaluje až na dřeň a jako bonus komentáře k 90s hudební scéně.

Marka Lanegana mám jako hudebníka hodně rád, ale hlavně jeho tvorbu po roce 2000, především pak alba pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Tahle knížka je prakticky celá jen o období před rokem 2000, což pro mě bylo lehce zklamání. Nejsilnější je začátek, ty kapitoly o dětství popsané odzbrojujícím brutálním lyrismem ve stylu Charlese Bukowského, to je pro mě literárně asi nejlepší část knihy. Kluk z vidlákova, sígr, feťák a alkáč od svých cca 12 let, kterej to vše popisuje naprosto bez příkras, to mi přišlo hodně silný. Samotné hudební období, počátky se Screaming Trees, jako dobrý, ale vlastně taková rocková klasika a lesk a bída konce 80. a začátku 90. let na americké grungové hudební scéně. Literárně hodně dobrý, ale vlastně ne nějak moc překvapivý. Prostě banda rozjuchanejch kluků, co se chtěla ufetovat, uchlastat a ušoustat k smrti a přitom do toho řvát do mikrofonu, hrát na kytaru nebo aspoň držet paličky... Konec přijde náhle a tak nějak sebezpytně v duchu: "byl jsem pěkný hovado a zmrd, ale prozřel jsem..." No, nevím, ale asi jo, protože když vezmu to, co Mark vytvořil po roce 2000, tak to je podle mě ten jeho hlavní hudební odkaz, který čerpá z té devadesátkové zběsilosti a jeho "komplikovaného zrání", které je sice plné šťavnatých historek z bacakstage, ale mě by spíš zajímal Laneganův popis a náhled na období s Mark Lanegan Band, sólová alba a spolupráci s Isobel Campbell. Třeba chtěl Mark napsat druhý díl a už se k tomu bohužel nedostal, nevím, každopádně tohle je sice dobrá kniha, ale svým způsobem nedokončená... V rámci hudebních autobiografií je to ale topka, o tom žádná. Srovnatelné s Až na dřeň od Phila Schöenfelta.