Na tuto knihu jsem narazila vlastně náhodou, zahlédla jsem její titul v novinách , kde ji kdosi doporučoval jako svoji knihu roku 2018. Stala se tedy mojí lednovou knihou. Ani vlastně nedokážu popsat, proč mne tahle kniha tolik oslovila. Je to deník roku 2016, každý den jeden krátký zápis . Tak trochu nepatřičné čtení, tak trochu máte pocit, že byste měli před čtením zaklepat a zout se, protože autor nás pouští do intimity svého života, do svého světa. Ale není také každý obraz takovým deníkem, takovým vpuštěním do nejintimnější zóny vnímání ? Čtu tedy deník a a někdy se bavím popisem kunštátských i jiných postaviček, někdy mne věta doslova připoutá a čtu ji znovu a znovu a někdy si říkám, že šatlavní zelí musí chutnat náramně. Díky za tuhle knihu, díky za lidi, jako je Vít Ondráček. Teď jen vypátrat, kdy bude mít další výstavu.