Správní právo procesní

A je to, teď už chci správní proces potkat až u zkoušky. No dobře, možná si přečtu ještě praktikum. Z mé strany poslední relevantní učebnice správního práva a já ji mám za sebou. Radujte se, konečně odejdu do lepšího světa... prakticky jakéhokoliv jiného právního oboru. Au, wait... Finančko? Prosím ne, ti ani nevědí, že enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a legální licence nejsou synonyma, ale antonyma Ale k věci. Na první dobrou musím konstatovat, že je tahle učebnice správního procesu vedle Hendrychovy učebnice správy jedinou kompetentní na našem trhu. Katastrofální není Sládeček, jinak je to v zásadě akademický odpad. Frumarové učebnice správního procesu je pak z těch všech patrně nejlepší, jakkoliv bych nechtěl konstatovat, že by nedej bože byla kdovíjak dobrá. Stále platí smutné: v téhle zemi neexistuje správní věda, existují tak maximálně oddaní čtenáři správního řádu a učebnic právní teorie. Z toho odvozeno: v naší zemi se neučí správní právo (věda), ale správní řád, respektive jeho: A) deriváty (obecné správní právo nebo, B) jeho prodloužení do jednotlivých sub-oborů se zvláštní regulací. Tak i tato kniha učí správní řád, učí jej ale zdaleka nejlépe. Je detailní, mnohdy až prakticky návodná (co a jak přesně uděláte se spisem), obsahuje přitom asi nejméně nesmyslů. Byť jich není prosta. Kvalitou je oproti ostatní učebnicím správního procesu v zásadě nesrovnatelná (Skulová, Horzinková(jakkoliv platí, že do druhé zmíněné jsem jen letmo nahlédl, je ještě stručnější, než Skulová, tudíž k ničemu)). Dokonce, podržte se, obsahuje jen jednu zásadní chybu u právní moci, což ji ostatním daleko předřazuje – sice stále počítá s tím, že by právní moc, nedej bože, měla mít hmotněprávní účinky, což je ptákovina ukazující na dvě věci, tedy že se jednak ještě nepřenesli přes oddělení procesních a hmotněprávních norem a že stále alespoň částečně vycházejí z materiální procesní teorie, což je stále solidní ostuda. Přeci kniha obsahuje některé věcné nesmysly. Ke dvěma se, s dovolením, vyjádřím. Ten první plně ilustruje, že se učíme jen správní řád a to se všemi jeho vadami (a tedy neděláme správní vědu), druhá ukazuje chabé pochopení autorů, pokud jde o základy jiných právních odvětví. Víte, co je to delegace? Postoupení věci z věcného, ne procesního důvodu. Postoupení pro nepříslušnost je procesní, delegace je věcný institut, řekněme institut "praktický". Proto mne zarazilo, když jsem v knize v seznamu viděl odlišenu "delegaci vhodnou" a "postoupení věci z důvodů vhodnosti", oddělené "delegací nutnou". Omyl, řekl jsem si. Uznávám, §131 SŘ je poněkud nešťastně formulovaný, ale od toho si docentku Frumarovou a její kolegy platíme, aby tohle rozlouskli. Ano, dané ustanovení obsahuje úpravu delegace vhodné (131/2), delegace nutné (131/4) a pak zase vhodné (131/5), ale propojení odstavců 2 a 5 je natolik zjevné, že jej prostě přehlédnout nejde a v textu to autoři jistě upřesní... A vono ne! Oni místo toho institut delegace vhodné propojí s... postoupení pro nepříslušnost! Oni vážně "další důvody" vhodnosti §131/5 propojili s §12! No mě je zle. To už není nic, než nepochopení psaného textu! A ne! Kdo delegaci provádí, fakt není argument pro něco tak absurdního. Fakt jako ne. Point institutů je v tom, že postoupení pro nepříslušnost coby víceméně administrativní procesní úkon přesouvá spis z nepříslušného orgánu na orgán příslušný, kdežto delegací je založena (vzniká!) věcná příslušnost novému orgánu. Jedná se o od sebe zcela odlišné instituty, které prostě a jednoduše nelze spojit. V komentářové literatuře najdete oba pohledy – to ale není argument. Smysl obou ustanovení je jasný a jeho nepochopení svědčí o chabé vědecké práci. A konečně... Ježiši pomoc! Oni si myslí (str. 81 a 82), že svéprávnost člověk nabývá osmnáctým rokem života. To mi visí na krku hodně bezdůvodek. Já jako malý chodil do cukrárny! Jinak řečeno – popsali procesní způsobilost jako binární kategorii (má/nemá), což je volovina, a udělali to proto, že nepochopili civilní právo, podle nějž samozřejmě svéprávnost nabýváme postupně podle rozumové vyspělosti, zletilostí nabýváme toliko „plnou svéprávnost“, tedy zásadně neomezenou. To zde nedošlo pochopení.