Srub

David Vann je... David Vann, to je taková kategorie sama pro sebe ;-). V knize Srub opět zpracovává traumatizující zážitky z vlastní rodiny, ale děj zdaleka není tak šokující jako v knize Ostrov Sukkwan. Příběh je o problematických vztazích v rodině a především o manželské krizi Garyho a Irene. Jejich dávno prázdný vztah je tu rozebraný na dřeň. Při nesmyslné stavbě srubu si oba uvědomují vlastní nenaplněné sny a drama přímo antických rozměrů vrcholí... Temnotu celého příběhu pomáhá dokreslovat prostředí Aljašky a o něco dříve rychle nastupující zima, kdy teploty padají k bodu mrazu, vše je zahaleno v šedých mracích a mlze a začíná sněžit. Já ovšem tyhle dechberoucí popisy majestátní drsné krajiny Aljašky hltám vždy a je mi jedno jestli je tam zrovna léto nebo zima, takže když sečtu příběh a prostředí, je to u mě za 5* :-).

Po Ostrovu Sukkwan, který byl pro mě neuvěřitelně hrůzný, jsem tady aspoň tušila, co mám od autora čekat. Drsná studená aljašská příroda, divné a studené mezilidské vztahy. Při čtení jsem měla potřebu vzít si svetr navíc, jaký chlad z té knihy šel… Vyústění je pak na jednu stranu trochu očekávané, na druhou stranu přesto šokující – tím celým absurdním pojetím – nesmyslná stavba srubu, nesmyslná představa společného přežívání v takové barabizně na opuštěném ostrově, celou dobu cítíme, že něco je moc špatně. Řekla bych, že proto jsou Vannovy příběhy tak působivé – chování jeho hrdinů je podivně nesmyslné až absurdní, a proto ve výsledku vlastně hodně děsivé… Zatímco jiní spisovatelé si hrůzy vymýšlejí, Vann - s přihlédnutím k jeho životopisu - je má v hlavě… Moc váhám s hodnocením, pro mě je tento autor skoro nehodnotitelný, zdá se mi to dobré i hrozné zároveň, zatím tři a půl.