Stehlík

„... nikdo nemá možnost si vybrat vlastní srdce. Nikdo se nedokáže přinutit k tomu, aby chtěl jen to, co je pro něj dobré a co je dobré i pro ostatní. Nikdo nemá možnost si vybrat, jaký je. [...] Jak poznáme, co je pro nás správné? Odpověď zná každý psychiatr: [...] ‚Následuj své srdce‘ [...] Co když srdce, z vlastních nepochopitelných důvodů, člověka záměrně, v jakémsi oblaku oslepujícího jasu, odvede od zdraví, rodinného života, občanských povinností [...] a vůbec všech těch ohraných, obecně uznávaných ctností a namísto toho jej nasměruje přímo do centra té překrásné záře úpadku, sebezničení, katastrofy?“ Tak zhruba o tom podle mě celá tahle grafomanská exhibice je. Narozdíl od jiných jsem ocenila těch posledních 30 „filozofujících“ stran, díky kterým aspoň nemám pocit, že to byla ztráta času. Ale jinak si myslím, že dvě třetiny tohohle sedmisetstránkového špalku tvoří nic neříkající a naprosto zbytečná vata, která s dějem často ani nemá nic společného, a kdyby tam nebyla, knize by to jenom prospělo. Navíc neustále se opakující, jako vejce vejci podobná líčení opileckých a zdrogovaných stavů hlavního hrdiny po čase čtenáře začnou nudit, ne-li přímo otravovat. Tak často jsem už dlouho v žádné knize nepřeskakovala. Netvrdím, že je to vyloženě špatné, ale udělení Pulitzerovy ceny upřímně nechápu.

Krásný a bolestný příběh o ztrátě, přátelství, rodině a léčivé síle umění, o pocitu viny a snaze o vykoupení... Autorka má zvláštní způsob, jak popisovat postavy, prostředí, atmosféru - jsou tak živé a detailní, bohaté a propracované, že ve vás vyvolávají pocit, jako byste byli na stránkách knihy spolu s postavami. Rozhodně to však není kniha pro ty, kteří nemají rádi příběhy, které se točí kolem drog. Konec nebyl dokonalý, ale moje hodnocení odráží skutečnost, že se jedná o knihu, na kterou se prostě nedá zapomenout. „...A jakkoli bych rád věřil, že se za iluzí skrývá nějaká pravda, dospěl jsem k závěru, že se za ní žádná pravda neskrývá. Protože mezi „realitou” na jedné straně a bodem, k němuž dosahuje lidské vnímání, existuje mezní zóna, jakási duhová hranice, v níž se rodí krása a kde se střetávají dva velmi rozdílné povrchy, mísí se a navzájem zamlžují, aby nám poskytly to, co nám život neposkytuje: a právě v tomto prostoru existuje veškeré umění a veškerá magie...”