Výtvarně jsou Strašidláci nebrečí publikací krásnou. Áslaug Jónsdóttir má svébytný styl, který sice neoslní dokonalými linkami a propracovanými detaily, ale svérázné karikatuře se odolává skutečně jen krátce a pak už jí má člověk pod kůží nadosmrti. Ale text? Tam autorská sestava vyšvihla cca dvacet vět, a tím jejich práce skončila. Pochybuji, že se u ní nějak zapotili, takže vlastně ani není co soudit. Největší odpovědnost tak skončí na bedrech předčítače, který musí k obrázkům dovymyslet nějakou legendu, když se o to autoři nepostarali. A to včetně takových banalit jako kdo je kdo. I když je morální ponaučení fajn, dítěti těch deset vteřin, co přečtení knihy zabere, nějak nestačí, o to víc, že se z holého textu o souvislostech příliš nedoví. V rámci obhajoby ale přijímám námitku, že jde o jednu kapitolu z většího celku a kdybych jich měl doma víc, přístup by byl jistě i vřelejší. Takhle ve mně zůstal jen pocit mála muziky za větší než malý peníz.

Vizuálně je knížka zajímavě netuctová (včetně neobvyklého formátu), text a jeho výstavba bohužel trochu pokulhává (více se mi líbila ta druhá ze série), nějak mi ty myšlenkové pochody připadaly nelogické. Co se týče rozsahu, je to doslova jednohubka.