Nevím, jestli jsou Bondyho Strašidýlka pověstná, mě během studií minula (ovšem ani tehdy mi Bondy moc nekápl do noty, takže možná nejsem cílový čtenář). Samotný text by se mi jakž takž líbil. (I když pražské čtvrti mám v paměti z Žáčkova "Na Smíchově jsem se smál, ve Strašnicích jsem se bál. V Kobylisích jsem jel na kobyle, řehtala se na mě roztomile...", který si s nimi poradil líp a tím, že ho znám déle, je pro mě originálnější.) Kamenem úrazu je ale podle mě to, že byla knížka vydána jako leporelo pro nejmenší, ale v textu se projevují dospělé záležitosti – jednak odkazy na konkrétní osoby, jednak třeba dolévání piva a zhášení cigarety. Přemýšlím, proč bych ji měla chtít číst třeba dvouletému nebo tříletému dítěti. Problematické jsou pro mě i ilustrace. Možná nemám výtvarné cítění (nebo ho mám příliš plebejské), ale připadá mi, že Meander se specializuje na "umělecké", mnohdy nelíbivé ilustrace. Tyhle na mě svými temnými barvami, chaotičností a určitou tvrdostí taky nijak kladně nezapůsobily. Je ale pravda, že moc pečlivě jsem si je neprohlížela. Možná bych je při opakovaném prozkoumávání ocenila víc. Ale vzhledem k textu knížku znovu otevírat nemám chuť.