Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu
95%
(199 Hodnocení)
Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz
Populární hodnocení
16.4.2021
11
I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským rozumem a nástupu doby, kdy tato víra byla rozmetána násilím, lží a nenávistí.Popis bezmocnosti vzdělání a inteligence a převahy primitivismu, nacionalismu a zabíjení.
Jednoduchý, vytříbený styl a spousta zajímavostí o osobnostech, se...
I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským...
I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským rozumem a nástupu doby, kdy tato víra byla rozmetána násilím, lží a nenávistí.Popis bezmocnosti vzdělání a inteligence a převahy primitivismu, nacionalismu a zabíjení.
Jednoduchý, vytříbený styl a spousta zajímavostí o osobnostech, se kterými se Zweig přátelil.
Škoda, že už se nedozvíme, co by si myslel a napsal o ukončení druhé světové války a následujících událostech.
Číst více
Číst více
18.6.2019
10
„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval ‚nespokojenost s kulturou‘, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné síly svůj podíl na tom divokém opojení milionů, v...
„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to...
„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval ‚nespokojenost s kulturou‘, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné síly svůj podíl na tom divokém opojení milionů, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby.“
My, čtenáři v jednadvacátém století, máme oproti Stefanu Zweigovi velkou výhodu: hledíme na děsivé události minulého století už s odstupem, dostali jsme čas na to, nějak zpracovat tu smutnou informaci, že se člověk dokáže své humanity zbavit téměř lusknutím prstů, že to zvíře, které volá po krvi nepřátel, je v nás neustále připraveno převzít kontrolu a že civilizovanost a vysoká úroveň kultury té či oné společnosti není žádnou pojistkou před epidemií nenávisti.
Stefan Zweig vyrůstal v době optimismu a jeho náraz do reality musel být devastující. Z jeho vzpomínek je to jasně cítit. A právě kapitoly, které popisují úvodní fáze první světové války mě vtáhly nejvíc – ze stránek plasticky vystupuje Zweigův pocit beznaděje tváří v tvář vševládnoucímu válečnému nadšení, neschopnost zabránit společenské agresivitě (Jak třeba oponovat vážně míněnému výroku, že „kdo nedokáže nenávidět, nedokáže ani milovat“? Zde argumenty sotva něco zmůžou...). Lehké pocity naděje navodí jen zmínka o tom, kolik opory a povzbuzení člověk s menšinovým názorem najde při setkání s někým, s kým může svůj postoj sdílet. I to může být inspirací pro dnešní dobu a aktuální společenskou diskuzi.
Svět včerejška zahrnuje mnohem delší období – pan Zweig je výborný vypravěč a dokáže udržet pozornost po celou dobu knihy. Dokonce i tam, kde je příliš obecný (popis nástupu nacismu je pro běžného čtenáře dnes jen opakováním známého) nebo příliš konkrétní (styky s jinými, dnes zapomenutými, autory) neklesne pod svůj vysoký standard. A líbí se mi také způsob, kterým události popisuje: poctivě, analyticky (částečně s výjimkou poslední kapitoly). Prezentuje nepřehlédnutelně svůj pacifistický názor, ale vyhýbá se přitom patosu a dramatickým gestům (třeba v porovnání s Čapkem v Matce). Vytváří tak pestré a čtivé memoáry – prostřednictvím velmi osobní zpovědi, která je zároveň věrohodným svědectvím o jedné pohnuté epoše evropských dějin.
Číst více
Číst více