Autorce bylo v době převratu v Albánii tolik, jako mně za Sametu u nás... Možná proto mi ta kniha, ač popisující realitu hodně odlišnou od té, co byla u nás, přišla svými popisy tak blízká... Rozpomínala jsem se u ní na to, co nám říkali ve škole, vzpomněla jsem si na to, jak jsem ve třetí třídě hrdě recitovala v ruštině na Puškinově památníku, vzpomněla jsem si na to, jak mi další Puškinův památník zhořkl tím, že jsem nemohla recitovat báseň co jsem si sama vybrala v jedné sbírce sovětských autorů a jak mi to soudružka učitelka vysvětlila tím, že je to sice sbírka sovětských básníků, ale ta, co jsem si vybrala, tu přece napsal Armén a ne Rus... Vzpomněla jsem si na to, co mi říkali doma - jak "sem (=alespoň kroužky v pionýráku místo Pionýra) musíš chodit, abys měla vůbec šanci dostat se na vysokou, vzpomněla jsem si na to, jak na mamku přišlo na moji ZŠ udání, že je nezpůsobilá chodit se třídou jako rodič - pomocný pedagogický doprovod - na výlety, protože její babička měla po válce krámek s potravinami a ona by mohla mít špatný vliv a vývoj socialistické mládeže... Je dobře, že L.Y. tuto knihu napsala, dozvěděla jsem se spoustu informací z nedávné historie a zároveň přečetla zajímavou sondu do života v Albánii té doby... Jen nemohu pochopit, že autorka přednáší na LSE marxismus. To mi hlava prostě nebere.

Nevěděl jsem jaký komentář zde napsat po dočtení knihy, ale přečetl jsem si recenzi od uživatelky actavis a její vyjádření se mi líbilo. Je to moje první kniha o nedávné albánské historii a člověk měl možnost porovnat, jak situaci u nás tak i tam z autorčina vyprávění.