Tajemství přirozené výchovy

Začalo to sľubne a zaujímavo, ale čím ďalej čítate, tým viac je to len "snůška keců"...

Knížka slibuje porozmět univerzálnímu přístupu k výchově. Předkládá názor, že "moderní" výchova v euroamerické společnosti je divná a špatná a z toho důvodu je lepší inspirovat se u "tradičních" kultur (Inuité, Mayové, Hadzabové). Řekla bych, že základní myšlenky jsou v souladu s respektující a kontaktní moderní výchovou. Největším problémem je ale srovnávání naprosto odlišných systémů života - nukleární rodiny vs komunity, vesnice vs byt, lovení ryb vs práce na PC apod. Text je řádně ozdrojován, tón knihy je většinou milý a podporující (autorka se snaží ukázat, že většinu chyb sama dělala). Pokud vás zajímá sonda do života jiných národů, je kniha skvělá. Pokud chcete tipy a návody na výchovu, stačí si přečíst shrnutí na konci každé kapitoly. Autorka zmiňuje i izolovanost a osamělost v mateřství, nedostatek sociální podpory a přehnaná očekávání bez předchozích praktických zkušeností s dětmi a výchovou. Na začátku také tvrdí, že věda nám nedokáže poskytnout řešení na výchovné situace. Sama se ale na výzkum odvolává velmi často. Zaujalo mě popisování rozdílu mezi nezávilostí a autonomií. Hodně zajímavý mi přijde experiment tří pokynů za hodinu (i když se u nás doma ukázal jako naprosto nereálný - děti 1 a 4 roky). K zamyšlní mě přivedl i koncept allorodičovství, který se mi zdá v opozici s teorií bezpečé vazby na jednu klíčovou osobu. Co se mi líbilo: + rodiče nejsou animátoři, děti se mohou přidat k běžnému životu (dělejte s dětmi všechny činnosti, odpočívejte, když děti spí) + nechte děti nudit se + nevyžadujte po dětech samostatnost a pomozte jim, když o to požádají - očekáváme toho od děřá moc (když nejsou schopny toho, co po nich chceme, nazýváme to zlobení) + když na děti křičíme, přestanou poslouchat, co říkáme + i my můžeme dětem jít na nervy + dětem příliš často říkáme, co mají dělat, co mají říkat, jak se mají cítit + křik na děti je nedůstojný + nechválit, netrestat Ve všech třech kulturách autorka popisuje jev, kdy je povinností starších dětí starat se o mladší sourzence. Osobně mi to moc nesedí - děti byly volbou rodičů, tak proš by za ně měly mít zodpovědnost jiné děti, které do toho neměly co mluvit? Nicméně učení dětí od sebe navzájem ve věkově smíšené skupině je nepochybně přínosné. Text na můj vkus obsahuje příliš omáčky a hodně často se opakuje. Taky v knize nacházím velké množství paradoxů a oslích můstků (autorka je proti trestům ale klidně věci zakazuje). Kapitoly obsahují příliš mnoho struktury - odrážky, body, rámečky a vsuvky - pro mě nepřehledné. Často mi chybí reálné dořešení situací. Většina ukázkových dětí poslechne napoprvé nebo na podruhé. Co kdyby ale někdo opravdu nechtěl vstávat? Naprosto schází i nejčastější konfliktní situace (čištění zubů, jídlo, školka). S čím nesouhlasím: - ignorace jako řešení nevhodného chování - vyhazování hraček - nereálnost situací (úplně vidím tříleté dítě, jak vedle mě dvě hodiny sedí, když pracuji na PC) - fenomém "Velký kluk/Velká holka" - odsuzování dětských aktivit (byt by měl být bez hraček, bez dětských knih, aktivity by se měly řídit dospělými) Myslím, že by bylo zajímavé podívat se na výchovné styly v Japonsku/Číně/Slovanských národech.