Takzvané zlo

„Pro vědeckého pracovníka je vůbec dobrým ranním sportem házet denně před snídaní jednu zamilovanou hypotézu do stoupy – člověka to udržuje mladým.“ Lorenz sám píše, že poznatky jeho knihy brzy zevšeobecní a budou se zdát banální. A opravdu mě stálo jisté úsilí přestavit si, čím „Takzvané zlo“ šokovalo komunisty tolik, že ve Východním bloku nesmělo vyjít. Ani po zhroucení lysenkovské biologie, která všechny znaky pokládala za získané během života a žádné za dědičné, totiž někteří lidé nepřenesli přes srdce, že s agresí se rodíme, že má svoje světlé stránky (mimo jiné u společenských živočichů vytváří lásku jako upokojovací mechanismus) a že hierarchie patří k vysoce funkčním evolučním adaptacím. Je zřejmě velké štěstí, že rozumný člověk dneška tohle ví nebo intuitivně tuší. Nejlépe jsem pochopila, čím Lorenz tolika lidem vzbouřil krev, když jsem se na konci knihy dočetla o projevech „svatého nadšení“ u šimpanzů. Leckomu asi nebude příjemné zjištění, že na poslech Beethovenovy Deváté reaguje stejnými fyziologickými symptomy, jakými bojovně vzrušený šimpanz odpovídá na rytmické zvuky své tlupy. Pro mě (na rozdíl od autora) to ale určitě není žádný argument proti důstojnosti nadšení, a to ani toho vlasteneckého. Jen mi to připadá neobyčejně zajímavé. Ostatně jsem při mnoha popisech zvířecího chování, nejen u tohoto, reagovala slovy: „Aha, tak proto my lidé...“ Tak to autor nepochybně zamýšlel. Lorenz píše o zvířatech se stejnými sympatiemi jako Darwin, dokonce mluví o tom, že se fenky vdávají a husy rozvádějí (bez uvozovek). Přesto mě „Zlo“ utvrdilo v přesvědčení, které jsem si odnesla z etologických přednášek na PřF: totiž že etologie rozhodně není tak neinvazívní, „cruelty free“ disciplína, jak jsem si kdysi myslela. Popisované experimenty na zvířatech byly leckdy opravdu kruté. Vážně jsme je tolik potřebovali?

Jako milovnika psychologie me tato kniha chytla za srdce. Kniha mi vyvratila spoustu naivnich bludu kterym jsem veril o lidech a pricinach jejich chovani. Poznamka pod carou: kniha mela koncit 13 kapitolou. Neverim nicemu co popsal v posledni zaverecne kapitole. Napsal to tak kvuli tomu, aby dilo kteremu zasvetil svuj zivot mohlo zustat na svetle sveta.