Tanec smrti I. a II. díl

Bylo vyčerpávající to byť jen číst, jaké peklo by muselo být to žít! Neuvěřitelná přehlídka krutosti, nenávisti servírované tisícem způsobů – přímým útokem, lstí, i prostřednictvím třetích osob zatažených do intrik obou manželů. Zlo v čiré podobě. Prostředí pevnosti opravdu připomínalo vězení. Nebo peklo, které ostatně oba manželé občas zmiňovali. Izolace ostrova i izolace v rámci ostrova jen zvýrazňovala toxicitu atmosféry, ve které všechno živé musí skomírat, vše čisté se špinit, vše rovné se křivit... Kdybych Tanec smrti inscenoval já, hrál bych na čisté scéně bez kulis a rekvizit, aby vynikla ta tak intenzivní vzájemná nenávist Alice k Edgarovi a naopak, která neumožňuje, aby v jejich okolí něco normálně existovalo, natož žilo. V příběhu byl vylíčen neuspokojivý finanční stav manželů, takže to vypadalo, jako by si byli navzájem souzeni vnějšími okolnostmi. Ale já měl pocit, že by spolu zůstávali i kdyby jim život nabízel dostatek příznivějších příležitostí. Byla to jakási zvrácená závislost na nenávisti, která předřazuje utrpení druhého nad možné štěstí a pokoj vlastní. Touha zničit druhého i za cenu zničení sebe. Zkrátka otřesný zážitek! Byl jsem na konci druhého dílu vyčerpaný jak málokdy. Ale umění má schopnost nastavovat zrcadlo našim vlastním životním situacím a třeba může takhle drastický divadelně literární zážitek divákům něco připomenut, před něčím varovat, k něčemu aktivovat...