„Neříkám, že všichni šílení vědci čtou Jane Austenovou, ale překvapivé množství těch, s nimiž jsem se setkala, ano.“ Předností Genevieve Cogmanové je stylistická hravost. Ke čtenáři promlouvá skrze nevtíravý humor, nenudí vysvětlujícími pasážemi a kupodivu ani nehrotí romantické motivy. Kdyby Lois McMaster Bujoldová skončila se space operou a začala psát urban fantasy, vypadalo by to právě nějak takhle. Přesto má Maskované město svoje mouchy. Oproti prvnímu dílu ubylo sice na zmatenosti i postavách, jenže autorce jakoby jednoduchá zápletka přerostla přes hlavu a od příjezdu do Benátek netušila, jak ji pořádně udržet na uzdě. Navíc se na vyprávění maličko podepisuje její přecitlivělá ženská ruka. Čte se to ovšem neuvěřitelně lehce, až mi přišlo, že se většina z těch čtyř seti stran ztratila někde v časoprostoru. Jenže i když má svět knihovníků-dobrodruhů obrovský potenciál, nemohu se zbavit dojmu, že spisovatelé jako Mike Carey či Jasper Fforde využili tuhle tématiku mnohem zajímavěji.

Do půlky knihy mi šlo čtení nějak pomalu, ale pak se rozjela akce, detektivní pátrání a spousta kouzel a druhou půlku jsem měla přečtenou za chvíli. A jeden postřeh na závěr: Nikdy by mě nenapadlo, že se drak může přátelit s vodou. Spíše bych očekávala oheň. Ale všechno je jinak.