Tovaryšstvo Ježíšovo

Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit. Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%. JENŽE… Jenže ten obsah! Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou. Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova. Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli. Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román. Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%. Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.

Skvělý román. Velmi dobře popsána atmosféra doby.