Uzly a pomeranče

Pro spisovatelský rod Procházků mám docela slabost. Otec a dcera jsou zdatní autoři, oba píšou velmi dobře a zajímavě. Také tento oceněný román pro mládež se velmi povedl. Zprvu jsem se nemohl do knihy začíst, když jsem však konečně přišel na chuť téměř nefunkčí rodině bez matky, začal na mně příběh působit a vtahovat mně do děje. Zejména vztahy mezi sourozenci Derkem a Emou jsou velmi dobře vymyšlené a napsané. Výstavba celého děje je zajímavá, gradující, napínavá a konec překvapil.

Tak tady trochu nevím, co napsat. Sháněla jsem knížku pro dvanáctiletou slečnu a teď hodně váhám, jestli jí mám knihu vůbec doporučit nebo dát. Příběh jako takový není špatný, vše co se zde odehrává je i reálné, ale mě osobně nesedly pasáže s podrobným popisem "likvidace" koní. Myslím, že v knize určené pro tuto věkovou skupinu by to stačilo napsat pár holými větami a i tak by to splnilo svůj účel. Já sama jsem u koní 35 let a zažila jsem bohužel i dobu, kdy se koně posílaly transporty do Itálie na maso, ale nám dětem v jezdeckém oddíle bylo řečeno, že se prodávají. Když jsme se pak dopídili pravdy a to jen informace, že je prodali na maso, nesli jsme si to s sebou dost dlouho, vlastně možná i dodnes. Vím, že i toto vše je realita a děti jsou dnes asi zvyklé z počítačů na násilí všeho druhu, ale já se s tím ztotožnit nemůžu. Navíc závěr mi přišel trochu neuzavřený, přála bych si ještě kousek pokračování.