Vlak do Samarkandu

Gusel Jachina je mistryně vyprávění. Nečtete, to žijete. Je vám zima, nemáte obuv, nemáte oblečení. O jídle se vám jen zdá, jedete nekonečnou pouští... Nekonečný je Sovětský svaz, světová válka skončila, ale zuří v této zemi válka občanská, všichni jsou proti všem, všeho je nedostatek. Bože, ty nebohé děti - co to je za vstup do života? Taková beznaděj. Při četbě vás napadne, zda něco takového se může vůbec srovnat. Nešťastná zem, nešťastní lidé.

Vlak, pět set dětí a pár dospělých, kteří mají za úkol odvézt všechny tyhle opuštěné, vyhladovělé, zubožené nebo nemocné cestující pryč z bídy, hladu a marasmu v Povolží. Hrůzostrašná dvacátá leta nového sovětského státu. Pro nás nepředstavitelný hladomor, lidé jedí trávu, kůru ze stromu, hlínu, umírají celé vesnice, při popisu toho všeho jde hlava kolem. A cesta vlakem za nadějí je stejně nepředstavitelná, trojpalandy z nehoblovaných prken, hygiena žádná, jídlo a voda jen občas, mrtví se pohřbívají vedle tratě, zima, horko, bandité. V kotli lokomotivy se topí vším, uhlím, dřevem, rozštípaným nábytkem, křovím vyrvaným ze země u trati a nakonec třeba rozsekanými zkrvavělými vojenskými kabáty. A přesto všichni po tomto vlaku naděje jedoucího za spásou touží, vedle trati je mnohem hůř... Popisy těch hrůz jsou věcné, občas chladné s odstupem, občas naopak plné emocí. Ale autorka nikdy nepřekročí určitou mez, při všech malérech a neštěstí, co se na nás z knihy valí, nejde nikdy při popisu krutosti, smrti a bolesti do extrému, záleží spíš na naší fantazii, pro mě i proto možná působivější. Některé scény jsou nezapomenutelné, třeba ta, jak místní vojenská posádka půjčila na pár hodin pět set páru vojenských bot, aby děti, bosé a oblečené v cárech, vůbec k vlaku došly. Nebo kozácká mše mezi nemocnými dětmi ve vlakovém lazaretu, dříve pojízdném kostelu... Skvěle, bez patosu vylíčené postavy: Dějev, komisařka Bílá, felčar Bug, sestra Fatima. Anebo malý němý Zagrejko, spíš vlčí dítě, než lidský tvor. A nebo fena Kapitolská vlčice... Autorka mě ohromila již Zulejkou, tohle je ještě silnější, ruský realizmus navazující na staré ruské klasiky, ale ať se ti na mě nezlobí, mě tohle prostě oslovuje víc. * "Ale ono se ukáže, že za všechno si může Dějev sám. Že vzal postižené děti místo zdravých. Že se vydal na cestu bez náležité zásoby potravin. A dokonce i za to, že vzal nemluvně v rudé plence. Copak mohl nechat Seňu, Včelku, Nosatce, Žehličku umřít na balkoně pro orchestr? Nebo zpozdit odjezd vlaku v naději, že dostane zásoby - na den, na dva, na týden, na měsíc? Nebo shodit kojence ze schůdků vagonu na zem... Ale komu to vysvětlí? Před kým se ospravedlní? Nikomu. Před nikým."