Musím se přiznat. Já nic necítím. Po dočtení knihy a já necítím ani vztek, ani lítost, ani nadšení, ani souznění s hlavní hrdinkou Maggie. Nevadilo mi knihu číst, ale stále jsem čekala na něco víc, co mi udělá knihu nezapomenutelným. Já se u ní nesmála, nebrečela, jen konzumovala písmenka. Dle mého názoru jí uškodil překlad a nebo má zvláštní styl psaní už autorka? V knize se totiž skáká z jednoho do druhého. Na jedné straně jsou myšlenky Mag, která se vyrovnává s rozvodem, na samotu bez Jona. A na druhé straně je už zase nějaké její setkání, na které předem není upozornění. Text na mnoha stranách zhuštěný do do sebe. Málo odstavců. Pak zase celá strana volná. Ale hlavně já vlastně ani pořádně nevím o čem byla. Takové zmatené povídání jedné ženy, ženy, která hledala ve svém životě nové místo. Na čtení knihy mě nalákala skvělá obálka, ale obsah je takový nijaký. Slabý průměr. Mrzí mě to, ale tuto vám nebudu doporučovat.

Vlastně docela dobrý je taková oddechovka, kterou jsem měla ve dvou dnech přečtenou. Z informací o knize a autorce jsem věděla, že Monica Heisey je, mimo jiné, kanadská komička a scenáristka, tak jsem očekávala humor a srandu. To jsem také dostala. U četby mám ráda, když si srdceryvně pobrečím. Stejně tak mám ale ráda, když se mohu s knihou od srdce zasmát. To mi kniha dala. Příběh začíná v momentě, kdy se téměř 29letá Maggie rozvádí se svým manželem Jonem, se kterým byla bezmála 10 let. Nerozešli se nijak ve zlém, prostě jim to neklapalo, tak si řekli, že jim bude lépe, když budou od sebe. Děti neměli. Žijí v Kanadě, kde rozvod trvá minimálně 1 rok. A přesně toto období kniha pokrývá. Maggie ale od prvních dní po odloučení zjišťuje, že to není až taková sranda, a že vlastně neumí být sama. Má 4 nejlepší přátele, kteří jí pomáhají. Seznamuje se také s Amy, další rozvedenou ženou. Zkouší si nacházet nové koníčky, randit přes seznamky, ale velmi rychle upadá do deprese, se kterou nepočítala. Nejdříve se tomu brání, ale nakonec jí nezbyde nic jiného, než začít navštěvovat terapie, ale k tomu rozhodnutí vedla dlouhá cesta. Moc se mi líbily scény se Simonem, kde si teď mohu jen domýšlet, zda to dopadlo tak, jak jsem doufala. To, co se stalo na svatbě, a okolo Merris bylo už i na mě moc, ale muselo se to stát, aby se Maggie konečně vzpamatovala. Na začátku mi bylo Maggie doopravdy líto a fandila jsem jí. V prostřední části jsem na tom byla jako její přátelé a už toho bylo moc. Konec byl pro mě ucházející a krásně se tím příběh, koloběh uzavřel.