Výjevy

„vzduch mezi stébly je tišší než ticho dýcháš ho, dopíjíš zelený ichor zítřek zní krvavým výkřikem do pustin Bože můj, najdi mě tam, kde tě opustím“ Po zážitku s Volnými verši jsem s radostným očekáváním pustil do předchozích Výjevů a byl opět potěšen hravostí, která nebyla infantilní, ani samoúčelná, ani nebyla použita na úkor duchovní hloubky, do které jsem se zde cítil být pozván. Jen výjimečně jsem měl pocit, že vítězí forma nad obsahem, ale častěji si užíval souladu mezi tím, co je řečeno a jak je to řečeno. Jako pravidelný návštěvník katolických bohoslužeb jsem ocenil hrátky s liturgií: „koroduj za nás, vyslyš naše hrozby“ mě rozesmálo, a neméně zaujat jsem byl i „ptačím Krédem“, které vypadalo, jako by jeho autorem byl špatně slyšící náhodný návštěvník mše: „měřím jednoho Boha / letce všemohoucího / věřitele nebe i země // má zobáček a milimetr na výšku / opeřený, ne stvořený / jedné podstaty s lidstvem // skrze něhu / všechno je stvořeno“ „tak tady jíme smrt, co zbývá? skončil půst Kristus je rána, která nechce srůst jateční víra podřezat apoštoly, když se neumírá až začne se dít konec, bohapustě vyhřeznou stíny přichycené u stěn sen jedem svítí tak tady jíme smrt a už jsme téměř sytí“

S autorem se znám osobně, a byť jsme se hezkých pár let neviděli, vážím si jej jako člověka, literárního znalce, nadšence a tvůrce. Poetika Výjevů je pro Ondřeje (bráno minimálně z perspektivy doby vzniku knížky) v mnohém typická: Čiší z nich jeho sečtělost, dlouholeté a intenzivní obcování s tvorbou českých i světových básníků, jeho texty jsou plné aluzí a neobjevují se v nich zdaleka jen tvůrci uvedení v dovětku na konci sbírky. Je v nich evidentní jeho tehdejší odborný i tvůrčí zájem o sonet a obecně básnické formy, rým, rytmus, zvukomalebnost verše apod. Nechybí ani upřímné zaujetí studiem bohemistiky (ostatně básně vznikaly mezi autorovým 19. a 26. rokem, tedy právě v době studií), ani snad poněkud mladické tendování k expresionismu (vždyť koho z vážných zájemců o poezii v tom věku nefascinoval?). Bylo pro mě rozhodně příjemné číst Ondřejovy verše, opájet se jeho bez nadsázky virtuózní schopností dodržet formu, vytvořit efektní rytmus či brilantní rým. V tomto ohledu si sbírka zaslouží jedině obdiv. Horší to bylo s celkovým konceptem, naroubovaným na texty poněkud na sílu, vnějšně ani vnitřně totiž netvoří žádný spojitý celek a snaha dodat tomu kompoziční rámec je tedy nefunkční. To samé platí i pro jednotlivé básně: ona kazajka formy (počtu veršů, rytmu, rýmu), jakkoli mistrná, nejednou budí dojem, že báseň vznikla nikoli z niterné nezbytnosti, ale na odiv, pro uspokojení z naplnění tvaru, nikoli jako kontemplace, nýbrž jako kompletace. Netvrdím, že to není legitimní pohnutka/způsob tvoření – a už vůbec ne, že i dovršení formy nemůže mít pro autora a čtenáře hluboce niterný obsah –, jen mi zkrátka taková tvorba sedí míň. Až přílišná efektnost (či chcete-li vybroušenost) prostě odvádí pozornost jinam než k emočnímu a paradoxně i jazykovému jádru básně – a bojím se, že se to neděje jen v mé recepci, ale i v produkci. Básně jsou to v nejlepším slova smyslu čtivé a rád se k nim někdy vrátím, ale už teď jsem zvědavý na autorův případný posun ve Volných verších, které jsem si přednedávnem pořídil a chystám se na ně. Za nejlepší pokládám výjevy první, pátý, devátý, desátý, jedenáctý, dvanáctý, dvacátý osmý a třicátý čtvrtý. Níže jeden z nich na ukázku: DVANÁCTÝ VÝJEV (pohřební) krev, šlechta těla, převyšuje tepem (zápůjčkou zvuku) maso, kůži, kosti být bubeník, mám blány bubnů z tepen metronom ze srdce a noty na vnitřnosti otvírám město jako krabici pravdou je holá smrt a každý zářez do masa křiví nespočetné tváře průvody rakví, noty na bicí změní se rytmus, promění se věty a budu bezpodmětný, bezpředmětný hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří nad horami slunko září stoupá výš a výš práce čeká, hospodáři, a ty v hrobě spíš