„Vidím a vím – ale i slyším, i když ne všemu rozumím, ale co s tím dělat, nevím“. Snad ještě nikdy jsem neměl takový problém napsat komentář ke knize. Asi čtyřikrát jsem jej přepisoval, mazal a zase měnil. A teď „vidím a vím“, že ani tento komentář nebude schopen stoprocentně vyjádřit, jak je tento román jiný, kvalitní, smutný a jak vyjadřuje osudy lidí té doby. Navíc ještě očima desetiletého autistického chlapce, kterému to prostě hlava bere po svém. Vesměs v těch všech hrůzách vidí jen jakousi hru a někdy máte dojem, že by si i rád hrál. Nejvíce to vyjadřuje mrazivá scéna na konci Kapitoly Hvězdičky (je mi teplo) s názvem Špinavé město. Malá ochutnávka: Psaní je na pohled jednoduché: čárka sem, čárka tam a rázem máte něco vznešeného. Sám si představuji, jak držím // slavnostní pero a maluji slovo za slovem a píšu věty, které se v přednesu změní na něco kouzelného. Jenomže mně se slova pořád pletou. Jsou zlomyslná a krutá, poněvadž slovo vidím a chci ho namalovat stejně, ale něco se stane. Pokazí se to, změní. Moje slova jako slova nevypadají. Spíš vypadají jako čáry, kterým je špatně a moc se kroutí. Ty čáry mě mrzí a bolí. Pan spisovatel Pavel Hewlit umí volit slova, zvýrazňovat věty a mrazivě ukončovat odstavce nebo kapitoly. Tohle je úplně něco jiného, než co se na našem trhu do teď dalo sehnat. Krutý příběh, který vám zůstane v paměti hodně dlouho. Nejednomu čtenáři při čtení tohoto díla jisto jistě vyhrknou slzy. Já už teď „vidím a vím“, že nějakého Tatéra, Kadeřníka nebo Houslistu dlouho číst nebudu, protože tohle, tento pohled do Osvětimi, mi dokázal všechnu tu hrůzu vrýt do paměti natolik, že další romány zatím ani nedokážu přečíst natož ocenit. Citát: Už to nebude dlouho trvat a bude od vás všech pokoj. Ti, co čtou mé komentáře určitě „vidí a ví“, že tohle není zrovna můj žánr. Ale jak říkávala moje maminka: „Někdy je potřeba podívat se na jinou stranu“. A já teď už vím, že měla pravdu. Někdy vás na té druhé straně dokáže lecos překvapit. Nezbývá než před panem spisovatelem smeknout klobouk. „A tím smeknutím nemyslím jen nějaké to lehké nadzvednutí klobouku, aby vám tam nenafoukalo, ale vysoké vyzdvižení a hluboká úklona“. Tento román každému doporučuji, ať sami „vidíte a víte“..... Citát: Jestliže skutečnost přítomnosti nepřátel nepochopí, jsou sami nepřáteli a skončí v ohni.

Zajímavý nápad popisovat úděsnosti holocaustu z perspektivy autistického chlapce - člověku je při četbě takových knih vždy strašně, ale tato jako by ty hrůzy místy ještě umocňovala, pokud to tak vůbec lze napsat. Také se přikláním k názoru, že je velmi nepravděpodobné, že by autistický chlapec vůbec mohl toto běsnění přežít, ale beru autorovu myšlenku psát z tohoto pohledu jako umělecký způsob, kterým tolikrát popsaná zvěrstva čtenáři přednese neotřelou mrazivou formou.