U této knihy jsem brečela od první kapitoly. Taky jsem zkoušela volat.... ale nikdo mi to nezvedl. ''Pokaždé, když si sednu k psaní, přehrávám si jednu písničku Fields of Gold, nádhernou živou verzi od zpěvačky Evy Cassidy. Písnička začíná vzdáleným zvukem kytary a smutnýmhlasem, který zní jako nářek vlka nebo pláč slavíka. Vždycky, když hraje, zavřu oči a vidím se stát v poli zlátnoucího ječmene, chladný vánek mi čechrá vlasy a za zády mi zapadá hřejivé slunce. Nikdy tam se mnou není nikdo další, jen nekonečně zvlněná pole a tóny kytary, které vycházejí odněkud, kam nedohlédnu.''

Když kniha vyšla, ihned mě zaujala nejen svou nádhernou obálkou ale také samotnou anotací. Pak jsem ale viděla, že tady nemá moc dobré hodnocení a říkala jsem si, jestli má vůbec cenu se do ni pouštět. Nakonec jsem do toho ale šla a jsem nesmírně ráda. Celý příběh knihy je bolestivý a zhmotňuje moji největší noční můru - ztrátu milované osoby. Julie ale dostane šanci se Samem komunikovat i po jeho smrti, ale i to si na jejím životě vybírá určitou daň. Musím říct, že na konci jsem přes slzy nemohla knihu dočíst. Příběh se mi dostal pod kůži a dlouho tam asi zůstane. Dejte knize šanci.