No, ona to není nezajímavá kniha, ale přeci jenom... Právo, přátelé, je jevem poměrně komplikovaným. Slyšel, nebo četl jsem toho času kdesi, no možná na vícero místech, že právníci by se raději neměli k ničemu vyjadřovat, když ještě ani nebyli za dva a půl tisíce let mutací římského práva, schopní definovat, co to to právo je. To je fakt. (Ne, že by vědci definovali, co je věda, filosofové, co je filosofie - obory definovat nelze, příliš by je to omezilo.) Je to pravda, opravdu. Problém je, že my se neshodneme ani na mnohem menších problémech. Přijde vám takhle jednou nějaký předseda krajského soudu (echDrápalech) a sdělí vám, že dělení civilního procesu na sporná a nesporná řízení je překonaný praxí. (Což by, mimochodem, znamenalo, že zmíněný pan předseda nerozhoduje podle zákona, ale podle sebe, tím si, myslím, nevystavil dobrou vizitku.) Autorka tohoto díla se právě tento rozpor snaží překlenout. Hledá diferenciační kritéria sporu a nesporu, přičemž na nich, přesvědčivě, ukazuje nutnost tohoto dělení. V rámci publikace se zaobírá některými typy řízení a snaží se analyzovat podle jí sestaveného testu (v souladu s, tuším, Lavickým), přičemž se dobírá k závěru, zda se o to které řízení jedná. Test skládá ze čtyř prvků: lze dané řízení zahájit jen na návrh, nebo soud může postupovat ex offo?; vystupují v něm strany výhradně jako kontradiktorně postavené?; vychází se z formálního, nebo i materiálního pojetí účastenství?; a nakonec, je nezbytná vyšší míra ingerence státní moci do průběhu řízení, například aby byl chráněn nějaký veřejný zájem? Odpověď na tyto otázky by měla dát (a já myslím, že dává) přesvědčivou odpověď na zmíněný problém. Což neznačí, že je tato kniha precizní. Jednak je mnohem delší, než by musela být, jednak je stylisticky hodně nepodařená. Autorka neustále opakuje tytéž fráze, věty a dokonce odstavce, pročež se v určitém bodě kniha stala jen těžko čitelnou. Stylistika je u odporné publikace spíše méně důležitá, lze proto knihu hodnotit vesměs velice kladně.