Román nás vrací do světa Plavby do Sarantia a Pána císařů, jen posunutý o pár století vpřed a zasazený do doby ne nepodobné éře italských válek. To, že přitom autor čerpá z historie, neznamená, že by si zjednodušoval práci. Známé události zde hrají doprovodnou roli a díky minimu fantastiky působí vyprávění natolik věrohodně, až máte pocit, že právě tohle jsou ty pravé dějiny. Guy Gavriel Kay má navíc schopnost hrát si s různorodým vystupováním postav, měnit styl mluvy, zachovávat dobové reálie a završit to atmosférou hodnou rytířského románu. Přitom se paradoxně drží dál od velkých bitev či podivuhodné fauny a flory. Zápletka je tak povzdechem nad zanikající dobou, nepřiznanou romancí, v níž láska umírá dřív násilnou smrtí, než že by se dočkala šťastného konce. Ostatně, poslední stránky mění charakter příběhu, když z vedlejšího motivu udělají ústřední. Tah, na kterém by začátečník pohořel, ale spisovatel Kayova formátu z něj udělá melodramatickou tečku, jež dodá celku na dokonalosti.

Je to poetické čtení dýchající melancholií, a Kay se nebojí vplout se svým hrdinou ani do vod filozofie. Danio se totiž často nezamýšlí jen nad svým životem, ale nad člověkem a jeho konáním všeobecně. Tím posouvá své vyprávění o stupeň výše. Záře dávno pohaslá není knihou pro každého. Kdo nemá rád historické romány, koho nebaví poetika slov anebo očekává pouze milostnou romanci, ten by se jí měl spíše vyhnout. Nás ostatní však může přenést do dob, kdy muži byli stateční a zbrklí a ženy odvážné. Chceme se do příběhu ponořit, zapomenout na vlastní životy, objevit nějaké jiné, dokonce do nich na čas vstoupit. Může se stát, že odoláme a nepřipomínáme si umělce a řemeslo. Chceme se ponořit, ztratit, zapomenout, co děláme, co se nám dělo, zatímco obracíme stránky, díváme se na obraz, posloucháme píseň, sledujeme tanec."