Ženy, které běhaly s vlky

„co je uvnitř, je také vně“ Začala jsem kratičkou exkurzí do starověkého antického Řecka, která jasně a srozumitelně vysvětluje tehdejší postoj k lidskému tělu a k duši (či mysli, jak kdo chce), staří Řekové totiž věřili v neoddělitelnou jednotu těla a ducha a dbali na vyvážený vztah mezi nimi „kalokaghatia“ … dosažení harmonie. Tělo totiž … „zaznamenává vše, co se kolem děje“, má „přesnou schopnost registrovat okamžitou reakci, hluboce cítit a tušit předem“. V knížce Clarissy P. Estés je chápáno podobně, jako organismus, který hovoří mnoha jazyky ... „září z lásky, hoří vzrušením z přívalu poznání, chvěje se chladem nedůvěry, vibruje tlukotem srdce nad propastí, a zrovna tak s rostoucí nadějí“, a taky si všechno pamatuje … „jeho paměť je (totiž) uložená v pocitech“. Naše tělo je totiž našim nástrojem poznání, neustále s námi „komunikuje“ a zprostředkovává nám zpětnou vazbu ... „Při tvoření ženské oči září, jejich slova poskakují v melodii, jejich tváře hoří životem a i vlasy se lesknou čím dál více. Jsou vzrušeny nápadem, vyburcovány možnostmi, rozvášněny samotnou myšlenkou ....“ Clarissa P. Estés, Ph.D. posbírala mýty a báje a skrze ně se pokusila objasnit výsledky svých bádání - hledaní či pochopení životní síly ženy. Počátečním východiskem byla potřeba soukromého prostoru, prozkoumání možné příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu a tím i zodpovědnosti za vlastní život a zdraví. Zjistila, že ženy jsou nuceny žít jako „maskovaná stvoření“ a tak plnit společenská očekávání. V reakci na takový „diktát společnosti“ pak Clarissa představuje koncept „divošky“ - takže, milí čtenáři a čtenářky, seznamte se s archetypem divoké ženy! Knížka se svým vlastním způsobem vrací zpět k téhle staré otázce vztahu duše a těla a prozkoumává příčiny ztráty vztahu k vlastnímu tělu, s čímž zcela přirozeně souvisí, že řeč bude o přijetí odpovědnosti za vlastní život a zdraví. A tak jsem taky příběh o archetypu ženy vnímala, jako příběh o učení se, jak vlastnímu tělu naslouchat! Když bych tedy měla říct o čem tahle knížka je jen jedním jediným slovem, nejspíš bych odpověděla, že jejím tématem je psychosomatika, jejím cílem pak donutit čtenáře/čtenářky, víc přemýšlet o vztahu fyzického těla a rozpoložení mysli. Víte třeba, že už i Platón považoval za chybu, když bylo léčeno tělo a přitom nebyla věnována pozornost duši? Anebo Hippokrates, ten byl přesvědčený, že naše pocity mohou ovládat naše orgány ... "srdce se ve zlosti stahuje, v radosti rozšiřuje". Myšlenky v téhle knížce mi pak trochu připomínaly právě tuto tradici, která dává stejný důraz na fyzické i psychické. Clarissino vyprávění tak vlastně z tohoto úhlu pohledu vůbec nebylo špatné, pohádky a mýty mi připomněly přiběh o ženě ... ... která je společností často tlačená do rolí, které ji nevyhovují … A víte, že "pohádky a mýty zostřují náš pohled"? Přivádějí totiž zpět k životu staré, zapomenuté vzpomínky, nabízí alternativní vzory a inspiraci, která je v každé ženě :-). ... která pak uvolňuje uzdu své divoké přirozenosti … Žena je totiž tvořivá, tajemná, intuitivní, mazaná i moudrá, a nebo, ještě trochu jinak, poetičtěji, řečeno, "žena je hlubina, již nedohlédneš dna", podle mě je tohle pěkná metafora ke Clarissině archetypální ženě, která, zas podle ní, je v každé ženě :-). ... a která chce žít přirozený život, "přijmout odpovědnost za své zdraví" – troufalost, která je v každé ženě :-). A víte co je pro nás typické? uklidit stůl, oprostit se od nefunkčních vztahů, trvat na pravidlech, nerespektovat pravidla ... zastavit svět, anebo, obrátit list ... "Ženy se ztrácejí a opět nalézají." A víte co ještě? ... "když ženy něco znovu naleznou, když něco získají zpět ... už to nepustí" :-). Škoda jen těch klišé (nejspíš použitých jako úlitba nálepce bestseller) … o genderových rozdílech, stokrát už slyšených všude kolem, feministických řečí o traumatech z bezpráví páchaných na ženách od dob, kdy byly považovány za čarodějnice, ve feministické literatuře často užívaných a tisíckrát opakovaných, apod. Takže, abych to nějak shrnula, knížka mě svou formou nijak neurazila, ale ani nenadchla, 3* proto budou tak akorát. A na závěr si dovolím jedno takové klišé :-) ... "Myslím, že je neoddiskutovatelný rozdíl mezi prožíváním ženy a muže."

„… a všechny věci směřující k životu, všechny věci, viděné pouze očima toho, kdo si váží srdce srdcem a ne pouze myslí.“ „Nespoutaný život a divoká žena jsou dva ohrožené druhy.“ Že tohle bude těžká kniha jsem věděl už jen podle názvu. Také mi bylo jasné, že tohle jen tak na jeden zátah rozhodně nepřečtu. Obsahově je to totiž dost roztříštěné. Najdete tu spousty vyprávění, příběhů, úvah, postřehů, mýtů, pohádek a dalších věcí ze života dr. Estésové. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to opravdu neuspořádané, po delším čtení vám dojde, že je to naopak velmi logicky poskládané. Malá ochutnávka: Není náhodou, že panenská příroda naší planety mizí spolu s tím, jak ztrácíme porozumění pro naši vlastní vnitřní nespoutanost. Není tak těžké pochopit, proč se na staré lesy a stařeny pohlíží jako na nedůležité zdroje. Není to zas takové tajemství. Není rovněž náhodou, žer vlci a kojoti, medvědi i divoké ženy mají podobnou pověst. Sdílejí příbuzné instinktivní archetypy, a jako takový jsou mylně pokládáni za nemilosrdné, zcela přirozeně nebezpečné a dravé. Studie všech těch mýtů, bájí, pohádek a dalších důležitých částí této knihy jsou určitě velmi hluboké. Až tak moc, že jsem v některých pasážích paní spisovatelce moc nerozuměl. Ale to je asi tím, že nejsem žena, ale muž. Asi nejvíc mě zaujaly pasáže „Vnitřní žena“ a „Ztráta vlastního kožichu.“ Hlavně Vnitřní žena jsou ty stavy, kterým muž moc nerozumí a někdy je bere spíš svéhlavě než aby se snažil pochopit. Mám pocit, že číst tuto knihu mnohem dřív, mnohé bych udělal jinak. Ale to už je jen další báje, další příběh. Citát: Nevkročíš-li do lesů, nikdy se nic nestane a tvůj život nikdy nezačne. Musím uznat, že schopnost vytáhnout z pohádek, mýtů a bájí ty základní fragmenty, to dokáže málokdo. Jsou to velmi prastaré příběhy a časem si je lidé upravují, upravují a upravují, až se z nich stane úplně něco jiného. Pak přijdou lidé, jako například paní spisovatelka a dokáže vyhledat tu podstatu, ten vznik příběhu. Tak že mi mrazilo, když jsem četl například kapitolu 16 s názvem „Vlčí rasa.“ Rozmluva ženy s vlkem je fakt mrazivá. Ale v této knize toho najdete o mnoho víc a tak ji vřele doporučuji nejen mužům. Citát: Musíme vkročit do té špíny a hledat drahocenné dary, které pod vším tím nánosem leží.