Zinkoví chlapci

"Sovětský voják je nejlevnější voják. Nejtrpělivější a nejskromnější. Nemá žádnou výzbroj, nic ho nechrání. Je na odpis." Neuvěřitelné čtení spousty ohavností, hanebností a hrůzy, které se udály lidu afghánskému i ruskému zbavenému lidské důstojnosti... Alexijevičové velkolepou kroniku sepsaných autentických výpovědí ze sovětských bojů a nezdarů, kterou ona sama nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, jsem nevědomky začala číst od konce, tedy od Doby z druhé ruky. Ale ono je to vlastně úplně jedno. Knihy na sebe nenavazují časově. Pouze krvavá stopa rudého člověka a na kousky rozbité lidské duše se táhnou její kronikou jak tlustá červená čára. Afghánistán. Už dlouho mě tak trochu nepochopitelně přitahuje. Nikdy jsem tam nebyla. A nejspíš se do této dnes nejnebezpečnější země světa ještě dlouho nepodívám... mám pocit, že to musí být také jedno z největších pohřebišť světa. Na sovětské invazi alias "pomoci" (něco o tom víme z historie Československa) Afghánistánu je strašidelné nejenom zabíjení tisíců afghánských civilistů, vč. žen a děti (zdaleka nejenom mudžahedínů) coby "nepřátel" tamního komunistického režimu "nezvanými" zachránci, ale taky neuvěřitelně obludný podvod sovětského režimu na vlastních lidech. Kniha vlastně není o Afghánistánu, ale o sovětských "zachráncích". Propaganda je neuvěřitelně mocná zbraň a Sověti jí umí dokonale vládnout. Sovětské vojáky tak místo dobrodružství, pomoci bratrské zemi a nějaké ty valuty a tranzistory výdělkem... čekala jen strašlivá deziluze, smutek, zoufalství, drogy a všudypřítomné násilí, mrzačení těla i ducha a smrt. Fakt nepěkné čtení. Jenže Alexijevičovou potkalo něco, s čím možná nepočítala. Po zveřejnění tohoto obludného svědectví stovek vojáků, jejich matek, doktorů, sester, přátel atd., jejichž souhlasy pochopitelně měla, musela čelit nejen četným výhrůžkám, ale i soudním procesům! Nejspíš si neuvědomila, že zveřejněním všech těch svědectví a následnými překlady Zinkových chlapců do cizích jazyků si proti sobě poštve nejen běloruský režim, který na ten sovětský nedá z definice dopustit, ale právě i řadu z těch, jež se jí svěřovali se svým trápením, bezmocí či obtěžkaným svědomím. Mnohdy šikovně postrkovaných tehdejšími (v Bělorusku vlastně současnými) vojenskými oficíry. Špinavé prádlo se holt pere doma a tohle platilo vždy a všude. Alexijevičová je pro mne nesmírně odvážná žena, kterých po tomto světě mnoho nechodilo a nechodí. Snad umře přirozenou smrtí. "Před návratem domů jsme dostali od politruků ponaučení, o čem smíme mluvit a o čem ne. O padlých nemluvit, protože jsme velká a silná armáda... V Afghánistánu jsme přece nestříleli, nebombardovali, netrávili, neodstřelovali." "K čertu s tebou, Afghánistáne."

Velice smutné a působivé čtení. Ale i poučné...pokud jsou lidé poučitelní....