Život je jinde

Chtěl bych povědět všem, jak krásný je Kunderův jazyk! Zdali něčeho takového jsem schopen je otázka jiná. Vybroušený styl psaní, pohlcující osnova příběhu a něžnost použitých slov je nad jakýkoliv údiv, či omámení. Píšící literáti mi prominou, ale lehkost s jakou Kundera vytváří poměrně složitý emoční příběh, je až andělsky dokonalá, nehmotná a přesto silná svou přesvědčivostí. Kundera zasadil děj románu do neblahé doby českých dějin a také jej v podobných časech napsal. Pro mě osobně jsou ovšem jen rámcem příběhu, i když se jich svým vyústěním sám příběh hluboce dotýká. Mnohem větší důraz přikládám samotným postavám románu, vnitřním bolestem i radostem v nich skrytých, které jsou umocněny právě oněmi přenádhernými slovy, jež nedostanete z hlavy ještě dlouho po přečtení celé knihy. Prozaická básnickost Kunderova stylu je v kontrastu s krutostí celého příběhu. Ale proto je možná dokonalý... Obeplout svět a pojmenovat krásy, které jste po cestě spatřili, není až tak složité. V Kunderových větách se můžete ztratit a možná i utopit. Zatímco při cestě kolem světa vám je oporou plášť a paluba lodi, při četbě tohoto románu od Kundery čelíte krásám příběhu a jazyka prostovlasí, nedostatečně oblečení a nepřipravení na klima, které pan Kundera stvořil... "Vyprávějte mi o té, na niž myslím stále, vyprávějte mi o jejím stárnutí, vyprávějte mi o tom, kterak byla malá, dejte mi pít vodu, kterou vyplakala.... " A konec básně najdete uvnitř Kunderova díla. Myslím, že stojí za to knihu otevřít a číst. Naplníte svoji duši vším, co člověk ke svému žití potřebuje.

Po přečtení této knihy je mi více než kdy jindy jasné, proč autor musel opustit svou rodnou zem, aby mohl dál psát své romány. Je naprosto nemyslitelné, že by tento příběh v době svého vzniku mohl vyjít. Dalo se očekávat, že už by Kunderovi taky nemuselo vyjít nikdy nic, což by určitě byla ohromná škoda. Styl je typicky kunderovský - přesný, precizní, chladný a odtažitý. Vypravěč neprojevuje žádné citově zabarvené emoce ke svým postavám. Kundera byl v mládí básník, který se zapletl s režimem a Jaromil se jeví hodně podobně. Chce se prosadit jako básník, jako muž a jako revolucionář. Ač se mu všechny jeho touhy podaří realizovat, tak vždycky trochu jinak, než by si přál. Kundera opět v příběhu nechává velký prostor ke svým filosofickým úvahám, které se ale někdy jeví jen jako intelektuální předvádění. Když je pronesena věta o pár slovech, tak opravdu není nutné na dalších třech stranách pitvat, co tím mluvčí myslel, proč zvolil zrovna daná konkrétní čtyři slova, jak by to formuloval před dvěma lety, co si pod tím představil posluchač, jak by to bývalo mohlo zapůsobit na někoho jiného, k jakým asociacím tvrzení vede...Někdy působí chaoticky i míchání s osudy dalších reálných básníků, kdy čtete nějakou kapitolu v jejíž polovině vám dojde, že popisuje události, které se přihodily úplně někomu jinému. :o) V jádru je příběh vlastně jednoduchý a zabývá se popisem vztahu matky a syna, syna a jeho dívky. Matčina láska je omezující a dusivá. Je prostředkem k ovládání synova života, jeho spoutání a udržení v domě. Syn ale touží po milostných dobrodružstvích a zažívá dokonce podobnou příhodu jako Bridget Jonesová, jen bohužel bez potřebného nadhledu a komediálnosti. Po prvotních nezdarech se mu konečně povede milostně prosadit, matka se ale stejně nevzdává. Stejně jako se syn nevzdává v boji za své socialistické ideály a jeho pomýlená aktivita má neblahé důsledky. V domech, v nichž se narodili lyrici, vládnou ženy. Jaromil je lyrik celou svou duší a svému osudu neunikne.